Tak konečně začalo jaro. Nebo vlastně tak trošku brzké léto. Ono se to poslední roky trochu stírá. Minulý rok bylo během jara takové teplo, že jsme už na konci února obdivovali první květy v zahrádce a v průběhu března dávali zahrádku do pořádku, přesazovali a sázeli. Letos je všechno posunuté tak o měsíc, možná o měsíc a půl. Březen byl opravdu ještě chladný měsíc a všechno vypuklo až v dubnu. Teď jsme opět na naší chatě, jsou Velikonoce a je krásně teplo a slunečno a všechno kolem se probouzí.
Poslední týdny jsou opět ve znamení ADRAběhu, United festivalu, Restartu … prostě spousta aktivit, které organizujeme nebo se na organizaci podílíme. A tak jsou tyhle klidné víkendové dny očekávané a vítané. Nemuset nic, prostě jen být s knížkou nebo dobrým filmem a rodinou kolem sebe.
A zase ta krásná kombinace lenošení, ohníčků, procházek a společného povídání. Jako by se nic nezměnilo, jakoby to bylo stejné jako dřív. To jen moje vlasy začínají být po stranách bílé. Ale to je jen barva, jiný odstín. Pořád jsem to já, pořád jsi to ty.
Teď mě ale jedna změna napadla. Dříve byly s námi na chatičce vždy naše děti. Teď na chatě naše děti vítáme. Přijíždějí a odjíždějí, někdy přespí. Jsme jako taková nostalgická základna, kam se za námi na chvíli vydají. Veru tady spát nechce, Míša a Linda ano. Často hostíme Lindy rodiče u ohýnku, je to s nimi fajn, tak nějak jsme se našli a rádi se vidíme. Stejně jako Linda jde s Míšou společně životem, jdeme společně s nimi i my. Je radost, když to takhle vyjde a myslím, že si to všichni uvědomujeme.
Už teď vím, že se mi nebude z chaty jet zpět domů, protože tak je to vždycky. Život tady prostě zpomalí a plyne pomaleji jako řeka, která teče pod okny…
Žádné komentáře:
Okomentovat