Svět se stává stále více nebezpečným místem, ve kterém přestávají platit zaběhlé pořádky a řády. Ne, to není stěžování starého muže, to je popis současnosti i od lidí, kterým není ani polovina let, kolik mně. Dívám se na to s nervozitou a přemýšlím, co mě - nás čeká. Utíkám se do své bubliny lidí kolem mě, do své bubliny rodinných vztahů a k Tomu, který nabízí pokoj. Kéž bych já - nepokojný dokázal trochu toho pokoje přijmout. Snažím se…
Je začátek března a asi 14 dní začínáme cítit jaro. První náznaky ve zpěvu ptáků a silnějších slunečních paprsků. První sněženky v trávě a jehnědy na lískách. Západy slunce až v půl šesté a světlo, které nás začíná ráno budit. Neklamné známky toho, že se jaro blíží. Dvakrát za sebou jsme se vydali s Ivou na Šumavu. Doktoři jí zatím nedoporučují lyžovat, plotýnka se stále ozývá, ale běžky prý zkusit může. Jednou jsme si vzali volno a jeli na běžky ve všední den. Sami ve stopě, která se pomalu ztrácela nebo ztratila zcela. To jsme si museli běžky sundat a jít chvíli pěšky. Takhle to asi vypadalo na Šumavě kdysi v dubnu, teď je to ale únorová realita. Srážek za únor bylo nejméně od roku 1960, kdy se začala tato statistika dělat. Takže i když by třeba i mrzlo, nesněží. Toulali jsme se mezi Horskou Kvildou a Zhůřím a byli šťastní i za to málo sněhu, který zůstal. Vlastně jsme si řekli, že tam budeme klidně i chodit, kdyby to běžkování nebylo k tomu. Každý výlet na tahle naše zamilovaná místa máme moc rádi.
Podruhé jsme vyjeli v neděli, ale lidí moc nebylo, protože podmínky stále nebyly ideální. Zvolili jsme jindy hodně frekventovanou stopu, protože toho moc na výběr už nebylo, a k naší radosti se nepovedla předpověď v náš prospěch. Mělo být zamračeno a my měli slunečno. Nejsem si jistý, zda je tohle ta častější varianta, když se předpověď nepovede. Moje zkušenost je jiná. :-). A tak jsme letěli krajinou, já se zastavoval, abych fotil, protože krajina kolem Roklanského potoka byla dechberoucí. Ledová krusta sněhu, který už mnoho dní přes den taje a v noci opět přimrzá. Od ní se odráželo slunce, až člověk oči přivíral a vykukující trsy hnědé trávy kolem běžecké stopy, které jakoby chtěly připomenout, abychom se do té zimní scenérie moc nevžívali.
Moc jsme toho tuto zimu ze zimních sportů nezvládli, ale snažím se to brát, jak to je a být vděčný i za to. Možná to znamená, že jsme toho stihli hodně zase někde jinde…
Žádné komentáře:
Okomentovat