Ludas page

Další dobrodružství, další cesta, kdy to skončí? Kdy už budeme tak unaveni ze všech změn, že zůstaneme raději doma? A tak jsme znovu na cestách a tentokrát ve městě, které je obzvlášť barevné a plné chuti – v Istanbulu.

Důvodem, proč jsme sem jeli, proč zrovna do Istanbulu, je náš Míša. Od konce ledna tady studoval a snad všechny zprávy, které posílal domů, byly nadšené z prostředí, ve kterém se ocitl. Z přátelských lidí, z nových míst, která objevuje a chutí, které ochutnává a také finanční dostupnosti, kterou nám v současnosti Turecko nabízí.

A tak jsme se vydali na cestu a ano, tohle město se nám dostává pod kůži. Na základě doporučení, které nám Míša dal, jsme ve čtvrti, která se jmenuje Kadıköy. Je vyhlášená pro svou bohémskou atmosféru. Žije tu spousta cizinců a podle všeho velká část zdejších umělců. Tahle čtvrť je plná křivolakých uliček s nádhernými domy všelijakých tvarů a barev a přetlak umělecké komunity je zde vidět úplně na každém kroku – na zdech, plakátech, chodnících i sloupcích kolem okrajů ulic. Čtvrť plná kaváren, obchůdků a obchodů, řemeslných dílen, prodejen komiksů, vintage obchodů s použitými věcmi, prostě nic podobného jsme zatím nezažili. Je to zároveň čtvrť, kde chodí holky oblečené jako u nás doma a kam se asi taky schovala velká část duhové minority. A my byli moc rádi, že měl Míša pravdu, když nás ubezpečoval, že je zde naprosto bezpečné se pohybovat i pozdě večer a to i pro sedmnáctileté holky.

Jedna věc je přijet do města jako turista a druhá jako návštěva. A my jsme tady díky Míšovi víc tou návštěvou. Shledání na letišti ihned po příjezdu patřilo mezi kouzelné okamžiky. Míša mi napsal, že stihne být včas na letišti, i když domluva byla původně jiná a tak jsem holkám nic neřekl a Míša tam najednou stál a usmíval se. Jako kdybychom se viděli před týdnem. 

My ho přitom od konce ledna viděli pouze jednou - v druhé polovině dubna, kdy přiletěl jenom na dva dny. Byli jsme za to hrozně moc vděční, protože původně jsme se měli setkat na půl cesty v Budapešti. Nakonec to dopadlo ještě lépe, spal ve své posteli a byl alespoň na tu krátkou chvíli doma. Nedovedli jsme si představit, že bychom se 4 měsíce neviděli.

Teď jdu po ulici do blízkého marketu koupit ještě poslední sušenky, které si chceme odvést domů, kompletujeme totiž dárky. Jestli něco cítím jistě, tak je to to, že se mi nechce domů. Tenhle devadesátkový chaos, je přesně ten vibe, který tady cítím. Je to prostě jedinečné! První dny jsme nevěděli, kam a na co dříve koukat. Všude se něco děje, lidi, zvuky, auta, kola, motorky, hudba a psi a kočky. Člověk má pocit, že mu snad praskne hlava. Ale po třech dnech si člověk pomalu začne zvykat a přestane to tak vyhroceně vnímat. 

Máme za sebou krásné dny, naplněné až k prasknutí. První dva jsme prozkoumávali okolí, hledali si kavárničky, pekárnu, obchody a našli jsme i spoustu dalšího - krásný park ideální na pozorování západu slunce, krámek s nádhernou zeleninou, pekárnu, kde nás vítali a kde jsme si každé ráno dávali çaj a k tomu něco dobrého. A našli si také městskou pláž i způsob, jak se na ni dostat.

Třetí den se zkazilo počasí. Pršelo a my zažili Istanbul tak, jak ho tady zažíval celé jaro Míša. Šli jsme do blízkého přístavu a dojeli do čtvrti Beşiktaş na evropské části. Tam jsme se setkali s Míšou, který nám vybral tu správnou snídaňovou restauraci v ulici plné snídaňových restaurací. Turecká snídaně zabere minimálně 2 hodiny a je to něco jako švédský stůl. Ochutnáváte známé i neznámé chutě a kombinace, je to skvělé a moc jsme si to užili. Zamávali jsme potom holkám v přístavu u lodi vracející se zpět a vyrazili s Míšou do té části Istanbulu, kde trávil nejvíce času - čtvrti Sariyer. Protože je Istanbul obrovský, trvalo to další hodinu a půl. Ale stálo to za to. Krajina zelenala a zvedala se do vysokých kopců, Bospor byl najednou pod námi a město kolem nás dostávalo sympatický ráz maloměsta až venkova.

Viděli jsme studentské koleje, kde byl Míša ubytovaný a poznávali ten pokoj i okolí z našich videohovorů, které jsme v průběhu jarních měsíců mívali. Míša vyprávěl a ukazoval a my ho tak rádi poslouchali. Bylo cítit, že tady má kus svého života a v Istanbulu nechává kus svého srdce. Sedli jsme na autobus a popojeli do centra Saryeru a prohlíželi si přístav, ulice, obchody i kavárnu, kde trávil hodně času. Když jsme do té kavárny vešli, majitelka Míšu zdravila jako známého. Seděli jsme v malé kavárničce a ptali se Míši na nejrůznější detaily. A to jsme vlastně dělali celou dobu, co jsme s ním byli. Jako bychom chtěli dohnat to, co k němu už neodmyslitelně patří a my jsme toho nebyli součástí. Měsíce v Istanbulu - bez nás - byly prvním takovým větším odloučením v našich životech. Víme, že takových odloučení bude u našich dětí a nás přibývat, ale tady … tady jsme to mohli alespoň trošku dohnat.

Další dny byly ve znamení objevování starého města a jeho památek. Tohle místo bylo kdysi jedním z center světa a nějak to v tom DNA města pořád je. Vidíte tu provázanost s Evropou, za jejíž součást se mimochodem Turci považují a velmi si na tom zakládají. Galatská věž a dvě nejdůležitější mešity jsou krásné a monumentální stavby. Prošli jsme i čtvrtí plnou bazarů. Viděli Velký bazar. Určitě stojí za to ho navštívit. Je to takové město ve městě. Další památky jako jsou podzemní cisterny. Musí být krásné, ale jsou také drahé a s velkou frontou na vstup v horkém počasí. My jsme ale chtěli město zažít, ne přežít. Takže jsme to zavrhli a nechali na někdy příště. Místo toho jsme leželi vedle Modré mešity s místními lidmi v parku na trávě a četli si knížky a jedli s místními v lokálním bistru pilaf (rýže s kuřecím masem a fazolemi). Každý večer, pokud to šlo, jsme odcházeli místního parku a dívali se s ostatními na západ slunce nad mořem a starým městem. Bylo to skvělé a čas běžel a utíkal, nakupovali jsme dárky, věděli už, kam si dojít na co dobrého a pomalu splývali s městem a jeho tepem. 

Přišel poslední den, poslední noc a poslední ráno. Čekal nás cestovní den a my se do něj probudili se zvracející a průjmující Verunkou a s Míšou s bolestmi břicha a průjmem. Takže se program měnil, v lékárně jsme sháněli prášky, domlouvali prodloužení ubytování a to celé dospělo k tomu, že Verunka dostávala přímo v letištní hale kapačky od úžasných zdravotníků, aby mohla vůbec odletět a my nemuseli rušit let. Tenhle poslední den zůstane navždy předmětem vyprávění u táborových ohňů, jak rychle se může svět změnit, nehledě na vaše plány. Že si někdy připadáte, že to, co se kolem vás odehrává, musí být špatný sen. Že jste se prostě ještě neprobudili, protože tohle nemůže být realita. Tak dobře jsme to měli naplánované a tak rychle se to všechno sesypalo a zhroutilo. Taková alegorie života, dalo by se říct. 

Všechno ale nakonec dopadlo dobře, všichni jsme dorazili domů a všichni jsou v pořádku. A ani ten poslední neuvěřitelný a trochu hororový den nezmění nic na tom, že Istanbul a hlavně čtvrť Kadıköy je úžasné místo a my tam chceme určitě jet znova!