Ludas page

Sedíme právě na schodech Castellania Palace, monumentální kamenné stavbě, kterou v roce 1507 postavili johanitští rytíři jako budovu obchodního soudu a burzy. Držíme se za ruce a pozorujeme pod sebou ten babylon lidí všech ras a jazyků, který se Hippokratovým náměstí sune. Ano, opět na Rhodosu, opět ve dvou, po 28 letech.

Přes zimu jsem se začal zajímat o levné letenky a zjistil několik destinací, které by byly výhodné a kam by se dalo odjet. A nakonec vyhrál Rhodos. Vlastně neplánovaně, přitom málokteré vzdálené místo je nám takhle blízké. V roce 1998 jsme tady byli na svatební cestě. Dvě děti, skoro bych dnes řekl. Všechno bylo tenkrát poprvé. Cesta letadlem, dovolená u moře na podzim, cizina bez rodičů, nutnost se domluvit v angličtině, poprvé si půjčit skútr, poprvé začít pít k snídani kávu s mlékem, a mnoho dalšího. Objevovali jsme svět a sami sebe.

Po deseti letech jsme se na tenhle ostrov vrátili s 3 a půl letým Míšou. Skoro na to samé místo. A bylo to opět úžasné. Cestovali jsme autobusem do hlavního města, taxíkem do blízkého akvaparku, celé dny trávili na prázdných plážích a užívali si radosti mladé rodinky. Iva tenkrát nastoupila čerstvě do práce a to byl i jeden z důvodu, proč jsme si to mohli dovolit. Tahle dovolená byla první, kdy jsme se přesvědčili, že Míša už je v tomhle věku spíše nadšeným parťákem než dítětem, které je pro vás koulí u nohy. Míša přijímal každý návrh na výlet s nadšením, užíval si moře i hotelový bazén, kde už plaval a udivoval tím ostatní hosty. I když si vzpomínám na moje chmury z blížícího se začátku dalšího semestru distančního studia a Ivanky chmury z nástupu do práce ihned po dovolené, byla to skvělá dovolená a máme na ni nádherné vzpomínky.

A co teď? Je to teď horší? Není. Jen je to jiné. Míša je od nás 800 kilometrů, o 1000 blíže, než je obvyklé. Ale spokojený, poznávající svět a těšící se po tomhle trochu orientálním dobrodružství zase domů.

Když jsme plánovali tenhle jarní výlet, našli jsme moc hezký hotel, který byl v poměru cena výkon skvělou volbou. Ale byl až na jižní části ostrova, což jsme vyřešili tím, že jsme si půjčili auto na celý pobyt. Rozdíl mezi půjčovným na dva, tři dny a nebo na týden nebyl překvapivě tak velký. Auto se tak pro nás stalo, jako v našich studentských letech, domovem a azylem. Když jsme si před letištěm vyzvedli auto, bylo před námi ještě spoustu hodin do check-inu. Ale protože jsme měli auto, měli jsme útočiště. Vybrali jsme si pláž, v autě se převlékli a strávili první část dne v nádherném létě, které tou dobou doma opravdu nepanovalo.

Pak jsme se pomalu zabydleli a stali se na týden hotelovými hosty, kteří pomalu poznávají zaběhlé psané i nepsané rituály a pravidla. Třeba jak to funguje u bazénu, v jídelně a při parkování před hotelem. Postupně jsme poznávali jednotlivé členy personálu a další hosty, kteří přijíždějí a odjíždějí. Jako kdyby ten hotel byl alegorie tohoto světa, do kterého přicházíme a odcházíme a postupně se v něm střídáme.

Věděli jsme, že v půlce našeho pobytu přijde velké ochlazení a tak jsme využili první dva dny na to, abychom si užili sluníčka, koupání a moře. Dny po ochlazení jsme věnovali cestování po památkách a městech, kde se jinak ve vysokých teplotách nedá být. Na závěr pobytu jsme zase začali s opalováním a koupáním. Tím byl náš pobyt rámovaný a tím to také bylo krásně pestré. Protože byl konec dubna a začátek května, ptali se nás lidé doma, zda se budeme koupat, zda nebude moře studené? Myslím, že jsme jim odpovídali, že si myslíme, že nebude. A opravdu nebylo. Při příjezdu bylo počasí opravdu letní a teplota vody byla jako u nás v létě v řece, takže studenější, ale vůbec žádné drama. Bylo také zajímavé, že v zastoupení hotelových hostů bylo spoustu lidí ze Skandinávie, těch kteří nejsou zvyklí na vysoké teploty.

Pokud bych někdy znovu na Rhodos jel, pak v tenhle termín. Ostrov je zelený, louky plné květů, hlavně na jihu ostrova. A teploty nejsou tak vysoko, aby se nedalo jezdit na výlety, kterými člověk prokládá to krásné lenošení na pláži nebo u bazénu.

K nezapomenutelným výletům byl jih ostrova a vykopávky antického města Vroulia, kde jsme byli úplně sami. Sedli jsme si k pozůstatkům zdí a četli si na internetu o tom, jak tady žili lidé, jaký vypadal jejich všední život a co se děle v té době ve světě. Třeba, že babylonský král Nabuchodonozora II. zrovna stavěl slavnou Ištarinu bránu a legendární Visuté zahrady Semiramidiny, že Tháles Milétský nebo Pythagoras přemýšleli nad tím, jak svět funguje nebo že se na světě objevuje první postup jak tavit železo. A tak jsme na tom kopci, kde fičel výtr sledovali ten výhled na širé moře a představovali si generace lidí, kteří zde vyhláželi lodě a přemýšleli, zda to jsou kupci nebo nájezdníci.

Nádherný byl výhled do Lindosu - Unesco města s templářskou pevností s akropolí uvnitř v nejvyšším místě města je neuvěřitelná. To prolínání historie několika lidských etap je zde neopakovatelné. Ztráceli jsme se v křivolakých uličkách, poseděli v krásné kavárně a leželi na vyhřáté zídce s pohledem na zátoku, kde kdysi přistávali antické galéry a o tisíc let později plachetnice s děly.

Dostali jsme se také do hlavního města a celé si ho prošli. Tady kráčely nejen dějiny, ale i my, v různých fázích svého života. A tak jsme dost vzpomínali a bilancovali. Nejen tady, ale tady hodně. Zažili jsme zde velkou průtrž mraků, voda tekla v ulicích a my schovaní v podloubí pozorovali ten netypický pohled na tohle rozpálené město, pevnost se svými hradbami a obrannými věžemi.

Čekali nás ale dvě místa, kam jsme se chtěli určitě podívat a tak byla cesta k nim určitou orientační hrou. Prvním z nich byl hotel, kde jsme kdysi byli s Míšou. To druhé místo bylo v našich vzpomínkách ještě zapadlejší - klášter v horách, kam jsme kdysi s Ivankou jeli na půjčeném skůtru.

Věděli jsme, že hotel byl na pláži, která byla několik kilometrů široká a kde jsme očekávali riviéru plnou hotelů. Jaké bylo naše překvapení, když tam nebyly žadné nové hotely, ale když tam chyběli i ty staré. Něco asi spadlo, možná něco shořelo, každopádně to místo bylo takové “destopické”, dalo by se říct. Vytrhané chodníky promenády kolem pláže, díry v silnici, polámané stromky, tuny odpadků vyplavených mořem na pláž. Dvakrát jsme se s autem otočili s tím, že to snad nenajdeme, až jsme konečně našli odbočku vedoucí k hotelu. První pocit nostalgie - fíkový keř, kde jsme si s malým Míšou trhali cestou na pláž fíky, elektrický transformátor u cesty, na který se mě Míša pořád ptal a nejednou hotel, zavřený, pravděpodobně v přípravách na otevření v nové sezóně, před hotelem dvě nebo tři auta s řemeslníky, nebo majiteli. Všechno omšelé, záplatované, potichu jsme z boku vešli do zahrady a poznávali bazén, kde jsme s Míšou řádili, ale špinavý, nenapuštěný. Nějak na nás ta směs vzpomínek a upadajícího stavu hotelu dopadla, že jsem řekl, abychom raději jeli pryč. Kdybychom přijeli a viděli další děti v bazénu, lidí pulsující udržovaným hotelem a jeho zázemím, bylo by nám líto, že ty vzpomínky už jsou pryč. Ale tak nějak bychom viděli, že život jde dál, že běží tak, jak běžet má. Ale tady, tady to bylo jako v nějakém filmu, kdy se hrdina vrací do své rodné vsi, která už třeba neexistuje, nebo je rozbořená. Prostě jsme sedli do auta a odjeli bez otočení.

Druhé hledání bylo ještě těžší. Když jsme si tehdy na podzim roku 1998 půjčili skútr, měli jsme určitý plán, kam se chceme podívat. Ale nakonec jsme všechno objeli a zbyl nám ještě čas a my přemýšleli, kam ještě dojet. Na mapě jsme si našli klášter směrem do centra ostrova a našli klidné a krásné místo. Ale kde to tak asi bylo? Zkusil jsem si vytýčit oblast, kde jsme se tehdy mohli pohybovat a hledal kláštery v této části ostrova. Je jich více a žádný z nich na první pohled neodpovídal našim vzpomínkám. Až při pozdějším zkoumání, kdy jsem rozklikl více fotografií na Google, mě zaujala jedna nízká budova. Najednou jsme měli vážného kandidáta na “naše” místo. A tak jsme mířili do hor a s každou další zatáčkou rostlo moje přesvědčení, že to by mohl být ono. Žádné domy ani vesnice, cesta nahoru do hor, serpentiny, a pak jsme přijeli a my přišlo, že to poznávám. Jen ten velký kostel do toho nezapadal. Stačila ale chvilka na internetu, abychom zjistili, že ten kostel je nový. :-) A opakovala se situace jako před čtvrt stoletím, procházeli jsme tím neuvěřitelným místem a nikdo si nás nevšímal. Procházeli jako duchové na místě bez lidí. Sedli jsme si v zahradě a četli si o boji místních jeptišek s plameny, které pohlcovali lesy kolem a blížili se zničit i tohle místo. Odmítli evakuaci a bránili místo do chvíle, kdy se schovali do kostelní krypty. Jenže oheň se zastavil, což dodnes není uspokojivě vysvětleno. Tady se to považuje za zázrak a místní jeptišky se stali předmětem zájmu médií a díky vybraným darům se opravilo spoustu věcí kolem. Znovu jsme přemýšleli, jaké by to bylo, strávit třeba 2 nebo 3 týdny na tomhle místě plném klidu. Kam by to člověka posunulo. Co by to s ním udělalo? Jak by se změnil? Strávili jsme na tomhle nádherném místě několik hodin a nechvátali nějak moc dolů z kopců, které byly kompletně plné spálených stromů, všelijak pokřivených a černých. I tímhle apokalyptickým okolím místo dostává zvláštní vibe.

Chybělo nám tak jediné místo, kam jsme se chtěli vrátit - klášter Tsambika, tyčící se vysoko nad okolní krajinu, postavený na špičaté skály jako maják. Vzpomínáme si na ty fotky šťastných párů, kteří po návštěvě tohoto místa otěhotněli a dali svým dětem jméno Tsambika. Vzpomínám si, jak jsme na to koukali a říkali si, že třeba jednou taky budeme mít děti. A tak tohle místo bylo jasným cílem. Ale když se ochladilo, začalo foukat tak moc, že na to tady u nás nejsme úplně zvyklý. Foukalo tak hodně, že jsme usoudili, že než se nechat z té hory sfouknout dolů, raději tuhle návštěvu posuneme na příště. Ano, přece musíme mít něco, proč se sem vrátit.

A tak se nedá nic dělat, příště sem jedeme zase … musíme. :-)