Tak i já nakonec dostal covid. Už jsem si začínal myslet, že nedostat covid bude moje superschopnost. Ani po únorovém promoření našeho domu a nemoci poloviny naší rodiny, ani po tom, co jsem s nemocnou Ivou trávil většinu času, včetně nocí ve společné ložnici, zůstavaly všechny druhy testů negativní.
Na začátku září jsem se zúčastnil jedné hromadné akce a dva dny po ní jsme měli u nás milou návštěvu. V první polovině jsem hýřil energií a bavil společnost, v té druhé jsem začal cítit u té energie takový odliv, že jsem jen přikyvoval a těšil se na svou postel. Při čištění zubů jsem už cítil, že je mi taková zima, že to není normální. Za dalších deset minut mě Iva držela v posteli v náručí a snažila se pomoct mi od zimnice, která se mnou lomcovala. Ráno jsem už nemohl spát, trochu mě bolela hlava a já nevěděl, co je se mnou a nevěděl, zda mám jít do práce. Když jsem zjistil, že mám na teploměru 37,1 stupňů, rozhodl jsem se zůstat jeden den doma, abych se dal do pořádku. To, že to bylo správné rozhodnutí ukázal čas, za pár hodin jsem už musel krotit teploty, které stoupaly ke 39 C.
Následovalo 5 dnů s teplotami, bolestí hlavy a kašlem, potom 3 dny, kdy jsem ztratil čich, bolelo mě střídavě za očima nebo v zádech. Následovaly dny, kdy jsem byl stále pozitivní a bál se jít do práce, abych tam všechny nenakazil.
Takže ano, tato varianta covidu je slabší, jsem očkovaný, přesto byl můj průběh jako poctivá chřipka, která vás vyřadí spíš na dva týdny než na jeden. Ano, nebylo to nakonec tak hrozný, ale že bych si to chtěl zopakovat, to zase ne.:-)
Někdy si vzpomenu na ty měsíce a roky s covidem. Na všechny ty uzavírky a karantény, strachy a naděje a připadá mi to jako čas, který se nikdy nestal. Jako vzpomínka na děj filmu, který si matně pamatuji, jak vzpomínka na knihu, kterou jsem kdysi v mládí četl. Tak nějak se to asi moje hlava snaží vytěsnit. Přesto si pamatuji neskutečné chvíle, které jsme prožívali jako rodina. Na každodenní rodinná sezení na zapadajícím sluníčku s kávou v ruce, na dlouhé víkendové výlety, na společné večery, povídání a filmy, které jsme společně sledovali. Bylo toho tolik a bylo to navzdory tomu všeobecnému strachu krásné a neopakovatelné.
Zvlášť teď, když vidím, jak málo času s námi děti tráví, více a více oceňuji jedinečnost společných chvil v těch tak zvláštních covidových časech. Časech, které se zdají, jako by byly i nebyly…
Žádné komentáře:
Okomentovat