Letošní léto uteklo a nikdo by si nemohl stěžovat, že se neohřál. S každým dalším létem nás spíše začíná trápit ten druhý extrém. Větší a větší počet tropických dnů a nocí. A tak vzpomínám na krásná odpoledne u vody, ale také pekelné dny v práci, kdy po několika hodinách v kanceláři s 29 C klesá produktivita práce na nulu.
Přesto, že je právě konec listopadu, bych se rád v myšlenkách vrátil do prvního víkendu v září. Odehrála se událost, která se nakonec ve spojení s celým víkendem, který jsme si na to vyhradili, ukázala jako taková skrytá a nečekaná perla.
Před pár lety jsme se seznámili s jednou sympatickou holkou, která v našem krajském městě právě začínala a objevila se v kostele, kam chodíme. Přestěhovala se z daleka, nikoho tu moc neznala, začínala v práci a nám přišlo, že by bylo fajn jí trochu v tom rozhledu pomoc. Moc jsme toho neudělali. Ale to co jsme udělali, pro ni bylo asi důležitější, než se nám zdálo. Pozvání na oběd, pozvání na kafe, radost z toho, když se vidíme, telefon, zda něco nepotřebuje, zpráva v chatu, zda je v pořádku, fotka z dovolené a tak. Neměla to opravdu jednoduché, zvlášť když je z takové dálky, ze Zimbabwe! Ano, holka, na které bylo na první pohled znát, že není odtud. Krásná holka s dredy a kůží barvy mahagonu, na kterou si místní malé děti ukazovaly a dospělí se otáčeli.
Říkejte si, co chcete, ale my to vidíme jako zázrak. Co mám na mysli? To, že se tahle osůbka seznámila na jedné sociální síti s jedním milým introvertem a přes covidový čas jejich vztah rostl a sílil. Potom se přesunuli blíže k sobě, do hlavního města, kde je více práce a kde se tolik lidé neotáčí za někým, kdo má jinou barvu kůže. A my jsme se nestačili divit a sledovali tenhle zázrak lásky v přímém přenosu s pocitem, že to snad není ani možné.
Za další dva roky přišla pozvánka na svatbu a k našemu překvapení pro nás pozvání i ke svatebnímu stolu. Rozhodli jsme se, užít si celou svatbu bez toho, abychom se pořád dívali na hodinky. Bez toho, abychom sledovali, kdy už musíme jet domů, abychom nejeli pozdě v noci. Svatba se totiž konala na Berounsku a tak jsme si zamluvili ubytování v blízkém resortu, odkud jsme na svatbu dojeli a kam jsme zase přijeli - takový základní tábor. Už samotný základní tábor byl krásný a nechtělo se nám z něj domů. A co potom samotná svatba!
Asi nejvíc bych přirovnal pocit, který jsme na této svatbě měli, k pocitu na svatbě v Dubaji. Tam jsme byli kdysi pozváni naší kamarádkou. A proč ten pocit? Protože většina hostů byla složena z nejrůznějších národností a převažujícím jazykem byla angličtina. Protože navzdory měsíci září panovalo až tropické počasí. Protože krása místa, detailů výzdoby a pestrost a různorodost jídla přesahovala průměr toho, na co jsme zvyklí.
Svatbu jsme si moc užili, obdivovali neuvěřitelnou muzikálnost a cit pro pohyb snad u všech afrických svatebčanů, popovídali si s plno hosty, ochutnávali všechny ty dobroty, tancovali a radovali se z novomanželů, ze kterých štěstí jen zářilo. Když jsme se seznamovali s rodiči nevěsty, zjistili jsme, že v následujícím týdnu pojedou do našeho města a také do Českého Krumlova. Slovo dalo slovo a my tak měli v následujícím týdnu návštěvu z Afriky, která u nás doma ochutnávala klasické české chlebíčky nebo buchty.
Ale zpět ještě k onomu krásnému víkendu. Už samo ubytování v resortu, ze kterého se nám nechtělo odjet, by stálo za samostatný článek. Protože jsme si vzali v pondělí dovolenou (svatba byla v neděli), rozhodli jsme se podívat po okolí. A co myslíte, že jsme na mapě objevili? Jednu lokalitu, kterou jsme už dlouho měli v plánu navštívit a pořád se na ni nedostávalo. Ano, pro Čechy památná hora Říp, bájemi opředená, Cimrmanology citovaná. Měli jsme moc hezkou procházku a vlastně celý den v letním počasí, který nebyl jen návratovým, ale plnohodnotným výletním dnem.
Domů jsme se vraceli jako po týdnu dovolené. Plni zážitků a dojmů. Díky za to…
Žádné komentáře:
Okomentovat