Psáno v sobotu 18. února
Tak jsem si včera změnil tapetu na obrazovce mého telefonu.
Proč tady o tom píšu? Vždyť ta informace zní naprosto banálně. Když nad tím ale přemýšlím, zas tak jednoduché to není. Ten obrázek na pozadí je často jedním z prvních, které vidím, když ráno otevřu oči. Pohled na motiv tapety je také jedním z nejčastěji viděných i podprahově vnímaných motivů celého dne. Nemám rád, když ho musím měnit často, přesto tato potřeba vyvstane jaksi z ničeho a je nutkavá natolik, že se jí musím zabývat. A tak jsem po dlouhém vybírání zvolil tapetu, kterou bych nazval jarní. Místo majestátného horského masivu, z části pokrytého sněhem, jde nyní o horské jezero. Za ním je vidět část lesa ozářeného sluncem a opět skalnatý horský masiv v dálce. Co se to stalo, že mé podvědomí zavelelo změnu? Není to tím, že se jedna velká změna blíží?
Ale ještě než se o ní zmíním, ohlédnu se za nádhernými týdny, které probíhají kolem mě. Za sebou máme skvělý týden na horách. Protože došlo k nějaké chybě v komunikaci mezi těmi, kteří tentokrát domlouvali pobyt v Jizerských horách, muselo se narychlo sehnat ubytování jinde. Pro velký počet lidí, dosahující ke 40 (parta se rozrůstá o další a další děti :-)) to nebylo vůbec jednoduché. Nakonec se to povedlo na Šumavě v Hojsově Stráži, vesničce vzdálené jen pár kilometrů od Železné Rudy. Ještě týden před odjezdem to vypadalo na pěší tůry a sněhem poprášené tisícové vrcholky v dálce. Ale pár dnů před naším odjezdem začalo mrznout a sněžit. Celý týden byl tak ve znamení opravdové zimy, nepřetržitého sněžení a stálého čerstvého prašanu. Ano, sice to nejsou ty nejkomfortnější podmínky na sjezdovce i běžkách, ale zase má člověk opravdu pocit, že zažil pravou zimu. A to v dnešní době postupujícího globálního oteplování není vůbec málo. Na hory jsme odjeli jen ve třech s Verunkou. Ta většinu času na chatě i na sjezdovkách trávila se Sárou, která je už léta její velkou kamarádkou. Z hor jsme ale odjížděli v pěti, protože v půlce týdne za námi přijeli Míša s Lindou. Nerozlučná dvojka, kterou už většinou nemáte šanci potkat odděleně.:-) A tak jsme prožili moc hezké společné chvíle v téhle rozšířené sestavě. Čím více Lindu poznáváme, tím více ji máme rádi. Jsme za to moc vděční! Taky by to mohlo být obráceně. :-)
Teď právě sedím v podkroví naší chaty, kam jsme se s Ivou na prodloužený víkend schovali před obdobím, které se blíží. Je ráno a den přichází. Mám čas přemýšlet, čas utřídit si priority a soustředit se na události, které přinese příští týden. Už dlouho jsem tady nepsal o své nemoci, která spí a jednou za čas se vzbudí. Už nějakou dobu nade mnou visí otázka možné operace, která by mi mohla zajistit lepší kondici do budoucna. Vlastně by ta operace měla zajistit, že se zánět nevrátí tak rychle. Stejně by měla zajistit, že až se vrátí, lépe ho zvládnu. A tak nastupuju příští týden do nemocnice a čeká mě … co vlastně? Nikdy jsem na operaci nebyl a všechno bude poprvé…
Znovu si uvědomuji, jak jsou pro mě dny před operací, po které budu několik týdnů na neschopence, vzácné. Najednou vidím, jak to všechno kolem mě není samozřejmé. Běžné radosti a starosti, maličkosti jako třeba spát ve své posteli nebo se dobře najíst, jsou vzácnější a člověk si je více uvědomuje.
A tak jsem unášen proudem do neznáma a jen doufám, že všechno dobře dopadne. Vždyť na to přece nejsem sám. Andělé jsou kolem mě i nade mnou…
Žádné komentáře:
Okomentovat