Psáno 4 - 11. března
Ležím na posteli a snažím se s notebookem na klíně najít polohu tak, aby mě nebolela centimetry táhnoucí se jizva na pravém boku. Sám v tichu domu, v bezpečí před shonem a tepem světa, který plyne kolem mě. Myšlenky na chvíle staré jen pár dní nesou pocit neskutečna. Těžko v mém životě hledám paralely větších rozdílů mezi jednotlivými týdny. Z aktivního života rovnýma nohama na 3 - 4 dny na JIP je změna ve všech možných ohledech tak radikální, že to celé stále zpracovávám.
Když to vezmu věcně a fakticky, pak mě čekal jeden přípravný den v nemocnici, během něhož jsem si, pomocí mně dobře známých roztoků, musel kompletně vyčistit tenké i tlusté střevo. Druhý den ráno jsem nastupoval na operaci trvající skoro dvě hodiny, poté několik hodin do probuzení na jednotce intenzivní péče, kde jsem byl od čtvrtečního dopoledne do neděle. V neděli jsem se vrátil na standardní pokoj a radoval se s výhledem na středeční propuštění nakonec z možnosti odejít už v úterý.
A teď zkusím pár vzpomínek…
Ležím se operačním sále. Všechny mé vzpomínky ze seriálů a filmů ožívají. Prohlížím si výkonné lampy nade mnou, vnímám a nechávám se uklidňovat dobrou náladou mezi přicházejícím personálem. Vtipkují mezi sebou i se mnou. Širokými okny dopadají do tohoto podivuhodného sterilního prostředí sluneční paprsky. Takže tady se to stane. Už před 18 lety mi poprvé řekli, že mě asi čeká v životě operace břicha, tehdy něco nepředstavitelného. Teď tady ležím a ani moje hladce oholené břicho, ani celé tělo nemá zatím žádnou viditelnou jizvu. To se už brzy změní. Anesteziolog se posazuje za mnou a vysvětluje mi, co se bude dít. Zkouším dýchací masku a vysílám modlitbu kamsi ke hvězdám. “Co když je tohle konec?”, napadne mě. A nebyl by takový konec vlastně krásný? Během pár vteřin sám se sebou vedu monolog, který by ve slovech zabral několik minut. Myšlenky se ženou rychlostí světla. Adrenalín se vyplavuje i bez toho, že skáčete s padákem nebo jedete na motorce vysoce nad rychlostním limitem. Samozřejmě, že jsem v uplynulých dnech mockrát přemýšlel, že se může při operaci stát všechno, a že by bylo dobré mít před takovou situací ve svém životě tak nějak uklizeno. Uklidňuje mě, že snad uklizeno mám. Teď to vidím jasněji.
Anesteziolog mi vysvětluje další věci a já vnímám, jak mě přitom něžně pohladí po hlavě ve vlasech. Takový lidský dotek, který je nad všechna slova a má zázračnou uklidňující moc. Čekám, kdy budu vyzván k počítání, ale pouze zkouším masku a také to, zda se mi bude v té masce dobře dýchat. Jeden nádech, druhý…a pak…
…na mě mluví sestřička. Rozumím jí, kývám hlavou, vyschlou pusou jí odpovídám, že dobrý, že vnímám, že mě nic nebolí. Ten pohled je nezapomenutelný. Levá ruka s dvěma kanylami, od níž vedou hadičky do přístrojů blikajících do ztemnělé místnosti, na prstu nasunutý senzor na okysličení krve. Na pravé ruce připnutý měřič tlaku, který se každou hodinu automaticky zapne. Pomalu šátrám rukou na břicho, je na něm spousta obvazů, z jednoho vede centimetrová hadice kamsi do pytlíku pověšeného u postele, s očividně krvavým obsahem. Překvapuje mě množství obvazů a zkouším zjistit, zda se operace povedla a zda jsem neskončil s umělým vývodem, což by byla noční můra. Nejsem to ale schopen v tu chvíli zjistit. Sahám si mezi nohy a nahmatávám další hadičku,…ufff…připadám si jako nějaká bytost, která je pěstována. Mnohokrát za den přichází někdo, kdo mi řekne, že mi musí dát injekci. Já, který je nemá rád, je tady dostávám jak na běžícím pásu. “Proti trombóze, na odkašlávání, proti bolesti …”.
A dny běží a běží. Druhý den poprvé vstávám a úspěchem je cesta 3 metry k umyvadlu s asistencí sestřičky. Za další 3 dny už jdu sám do koupelny přes celou JIP. Každý den cítím, jak se břicho hojí a zlepšuje. To je pro mě ta největší motivace. Vždy se ukáže nějaká nová bolest nebo zádrhel, který se ale zase za pár hodin nebo dní vyřeší. Postupně jich ubývá. Žiju od návštěvy k návštěvě, od vizity k vizitě, ráno čekám na půl pátou, kdy se rozsvítí první světlo a vše začne ožívat, začne se něco dít. Rozdíly mezi nocí a dnem nejsou tak velké, jako je to venku, v normální světě. Tohle není normální svět, tady běží čas jinak. Všechno je tady intenzivnější, radost i strach, emoce jsou zde s druhou mocninou. Stejně tak vztahy mezi lidmi na pokojích jsou otevřené, na vykání se nehraje, na stud také ne - nahota je tady jen nedostatek oblečení a lepší přístup k ranám na těle. Člověk je zbaven intimity v zájmu vyššího doba - uzdravení. Cena za šanci žít zase lepší život venku. Venku, kde se žije tempem, které se tady zdá po pár dnech nepochopitelné, nedostižné.
Po týdnu opouštím nemocnici plný emocí a radosti, že je to za mnou. Iva si mě odváží, maroda, který má být další 3 týdny v klidu doma. Schválně jsem si nenechal píchnout léky na bolest a poslední noc v nemocnici tak spal hůř než ty předtím. Chtěl jsem si zkusit, zda to doma zvládnu. A teď konečně domů. Loučím se s personálem, rozdávám dárky, které mi pro ně Iva přivezla. Byli skvělí a jsem ji ze srdce vděčný. Za jejich obětavost, vlídné zacházení, chirurgické mistrovství …
Jestli jsem v životě zažil nezapomenutelné týdny, pak tenhle k nim bude navždy patřit…
Žádné komentáře:
Okomentovat