Už jste někdy byli trochu dezorientování v čase a prostoru? Někdy se to člověku stává při dlouhé dovolené, když zapomenete v tom krásném bezčasí volných dní, jaký je vlastně den a kolik je hodin. Někdy se to stává při stresových a dramatických momentech života, kdy nějaká akce či šok způsobí, že čas běží člověku jinak.
Já jsem právě teď trochu časově dezorientován. Vrátil jsem se po týdnu z nemocnice, kam jsem myslel, že se po únorovém pobytu dlouhé roky nepodívám. A vida, život je pes a znovu mě kousnul…
Týden před ADRAběhem Ivu bodlo při našem ranním běhu v kyčli. Domů už dokulhala a bolest se přelévala níže do nohy. Druhý den ráno nevstala z postele. Jeli jsme do nemocnice, kde se objevil problém s plotýnkou a obratlem. Vrátili jsme se z nemocnice až po 6 hodinách a soustředili se na to, jak všechno zvládnout s takovou akcí před sebou a hlavním organizátorem v posteli. Následovalo shánění informací, možností rehabilitace, pro jednu jsme jeli i do Prahy, a postupné dávání se do pořádku. Prostě tohle bylo tak akutní, že jsem přirozeně nepovažoval své zdravotní problémy za to nejdůležitější. Až po dalších 3 týdnech se situace začala zhoršovat a já si zpětně uvědomil, že ono pozvolné zhoršování mi trochu zamlžilo reálný pohled. Moje situace začala být horší a horší. Volal jsem doktorce, hledala urgentní termín pro vyšetření a nasadila antibiotika.
Najednou se mi udělalo na dva dny dobře a já začal doufat, že mám ve střevech nějakou infekci a konečně mi něco pomůže. Stihl jsem Ivu doprovodit na jednu, na poměry našeho města velkou módní show, kde byla vyhlášena cena Žena Českobudějovicka. Ivu nominovalo více lidí nebo spolků. Nic jsme od toho nečekali, nepředpokládali jsme výhru, o to větší překvapení to bylo. Až na místě jsme zjistili, že důležitost této akce je větší, než jsme mysleli. Koncentrace politiků, sponzorů, a lidí, co jsou takzvaně IN nás překvapila. Iva ke svým šatům použila místo podpatků svoje bílé PUMA tenisky, při vyhlášení jsem jí pomáhal zvedat a podpíral cestou na pódium. Nakonec jsme prožili nečekaně báječný večer. Iva dostala spoustu krásný a drahých cen a kytek, které samy stály jmění.:-) Zpětně vidím jako zázrak, že jsem tam fungoval, protože hned druhý den účinek antibiotik klesl a situace začala být neudržitelná. Musel jen ležet a bylo mi jasné, že takhle nemůžu do budoucna existovat. Poslední dny byly jen ve znamení čekání na vyšetření, které nakonec ukázalo, že se moje nemoc k překvapení všech doktorů vrátila, ale že jsem v takovém stavu, že mě nemohou poslat ani domů. A tak všechna ta překvapení neměla stále konce a já se ocitl opět v nemocnici.
První den až dva jsem zpracovával obrovské zklamání. Čekal jsem po vyšetření nějaká další a lépe zacílená střevní antibiotika, po kterých se ze všeho vzpamatuju a užiju si několik slibovaných let zdraví. Místo toho jsem ležel v nemocničním pokoji se zapíchlou kanylou v ruce, protékaly mnou litry výživ, antibiotik, antivirotik a já nevěděl, jak dlouho tam budu a co se mnou bude.
Teď už je líp. Vážím si každé chvíle, každého dne, kdy mohu vyjít ven na naši zahradu a radovat se ze světa, který explodoval ve své osvěžující zeleni. Raduju se z přítomností lidí kolem mě, nejbližší rodiny, ale také desítek lidí, kteří mi vyjadřovali a vyjadřují podporu.
Svět samotný běží dál stejným tempem, ale ne tady, ne mně. Já opět zpomalil a dívám se na ty rozmazané pohyby kolem mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat