Ludas page

Nedávno jsem viděl trailer na jeden ze soutěžících snímků na filmovém festivalu v Karlových Varech. Jmenuje se Brutální vedro a z traileru je vidět zoufalost lidí nucených žít ve světě, který nemilosrdně spaluje žhnoucí úlomek slunce, řítící se k zemi. S nadsázkou musím říct, že tato scifi zápletka je asi tak jediný rozdíl, mezi tím, co se děje ve filmu a tím, co prožíváme nyní. My totiž nemusíme mít úlomek slunce, abychom měli vedro, máme ho tady i bez úlomku…

Už druhý týden je horko. Ze začátku to bylo fajn, teploty kolem 24 až 27 stupňů a k tomu studené noci. Postupně ale teplo stoupalo a dnes je skoro každý den kolem 30 C a často více. Tento týden bylo skoro 34 C a o víkendu nás prý čeká 38 C. To jsou už teploty, které nemají s naší představou hezkého a teplého léta nic společného. Už skoro 3 týdny nezapršelo a všechno postupně žloutne a usychá.

Utíkáme na naši chatičku, naše útočiště, kde je vždy o několik stupňů méně, než máme doma. Cítím, že v mém současném stavu, kdy se pomalu zbavuji zánětu, není tohle horko prostupující celou krajinou a prostupující taky mým tělem, vůbec ideální. Když mi dnes ráno na chytrém telefonu přišlo upozornění, že mi galerie vytvořila z mých fotek vzpomínku s názvem “Hrátky ve sněhu”, říkal jsem si, že to je od AI Google obzvláště zlomyslný vtípek. :-)

Současný život se mi zúžil na přejezdy mezi domem a chatou. Obě místa miluju, všude je mi dobře, jen doma je teď více horko. Užívám si možnosti home office, nezávislosti pracovat odkudkoliv, a tak jsem poprvé od začátku svých zdravotních trablů bez jakéhosi pocitu neužitečnosti, který mi sedí za krkem. A protože Iva stále řeší problém se svými zády, navzájem si pomáháme nejen ve chvílích, kdy je jednomu hůře, ale také ve chvílích, kdy jeden druhému říkáme “zvolni”, “tuhle schůzku můžeš odvolat”, “na tuhle akci nemusíme”, “tohle může udělat někdo jiný”, atd. Snažíme se být jeden pro druhého nejen pomocí, ale i mentorem a rádcem. Druhému se totiž vždy radí jednodušeji, než to dokážeme sami sobě. Je to pro nás tak zvláštní čas, který se dá srovnat snad jen s covidovými časy. Přes, nebo díky, nebo navzdory tomu špatnému zažíváme spoustu krásného. Ne tím, že bychom cestovali a objevovali svět, ale díky vlastní blízkosti a možnosti spolu trávit více času, díky možnosti se soustředit na důležité a podstatné věci…

Celá rodinka se překlopila do prázdninového módu. Míša s Lindou jsou na táboře a dělají rádce, poradce, rovery, či jak se to řekne. Prostě pomáhají už od stavby tábora a máme radost, že se v tom našli, že se v tom našli spolu. Je to ideální kombinace, kdy člověk nebo v tomto případě pár, pomáhá ostatním, a aniž by si to příliš uvědomoval, pomáhá i sám sobě. Nebuduje jen tábor, ale také svůj vztah. Při stavbě tábora se oba dva stali pro dvacet lidí hlavními kuchaři. Až jsem se musel smát, jak byli všichni spokojení. Raději oželeli Míšu někde s krumpáčem, raději kopali a stavěli sami a přitom se těšili na každé další jídlo. Míša s Lindou jsou totiž velcí mlsouni a gurmáni a službu v kuchyni neberou jen jako službu, ale i jako určitý druh zábavy. Takže se dělali smažáčky s tatarkou, ovocné knedlíky s tvarohem a kdoví, co ještě, žádné konzervy a polívky z pytlíku. Symbióza osazenstva tábora na maximu a já se musím divit, kde se to v tom Míšovi vzalo, protože já mu jako otcovský vzor kuchaře a pekaře v kuchyni rozhodně nebyl.:-)

Míšovi se povedla udělat autoškola. Samotný den zkoušek byl ve velkém vedru, táhnul se celý den, ze 13 lidí udělal jízdy jen jeden a tím byl náš Míša. Přijde mi tenhle poměr trochu extrémní a říkám si, že to vypadá trochu více na chybu autoškoly nebo komisaře. Každopádně se určitě vyplatilo všechno naše ježdění, kdy jsem už od mala nechával Míšu sjíždět k naší chatě na svém klíně, aby se učil s volantem. Později jsme jezdívali v okolí na polních cestách a vedlejších silničkách. Myslím si, že mu to moc pomohlo. Nemusel při zkouškách velkou část své kapacity soustředit na samotnou koordinaci jízdy, ale mohl se díky více zkušenostem soustředit na provoz a dopravní značení kolem. Mimochodem, začal jsem už jezdit s naší Verunkou. Protože se staví kus od nás dálnice, bývá někdy silnice k ní uzavřená a tím pádem ideálním místem, kde není doprava. Takže to je taková naše současná společná adrenalinová činnost.:-)