Léto běží a zpětně se ve vzpomínkách míhá jako krajina za okny auta. Toho našeho červeného, které v posledních dnech střídalo směry na všechny světové strany. Za obzorem je už vidět konec prázdnin, ale já zůstávám v klidu. Zůstávám doma a za okny se sice nestřídá krajina, ale roční období. Sníh se vystřídal s přeháňkami předjaří, potom se svěží zelenou a s barvami všech květů, až po zelenou, tu unavenou a bičovanou ostrými paprsky nemilosrdného slunce či prudkými kapkami a kroupami letních bouřek. A teď to vypadá, že se celý kruh uzavře podzimem s jeho mlhami a barvami poletujícího listí. Rok se s rokem sejde a cesta skončí tam, kde začala. Kde jsem ale já a kam jdu, to pořád přesně nevím … jen doufám.
Když jsme v zimě a na jaře plánovali dovolené, z nějakého neznámého důvodu se nám sešly až v druhé polovině prázdnin. Netušili jsme vůbec, že až ta doba přijde, budeme za tyhle pozdnější termíny nesmírně vděční. Naše současná omezení by nám totiž dřívější termíny dost komplikovala. A tak jsem měli ve dvou až třech týdnech nashromážděné cesty - do Maďarska, do Vsetína a na Šumavu. A všechny stály za to!
Do Maďarska po 8 nebo 9 letech, na pozvání našich kamarádů, kteří tam jezdí každý rok. Samotné Orbánovo Maďarsko je tak trochu strašidelný stát, kde se zastavil čas a za ty roky se tam skoro nic nezměnilo. Ale když se budu soustředit na nás a naší bublinu v místních lázních, pak to bylo moc fajn. Najednou jsme se objevili na místech, které jsou spojeny s našimi dětmi - s našimi malými dětmi. Tady Míša chodil a já za ním běhal, aby nespadl, bylo to totiž jeho první nesmělé chození. Tady jsme kdysi chodili uspávat Verunku a na karimatku si lehali vedle kočárku, aby si alespoň jeden z nás odpočinul. Ten druhý s Míšou jezdil na tobogánech nebo stavěl hrady z písku. Tamhle jsme jedli langoše a fotili děti, jak mají na tvářích fousy od kečupu. Tamhle začala Verunka poprvé plavat, prostě vzpomínky všude, kam se člověk podíval. Co si člověk může víc přát, než takové šťastné vzpomínky. A k tomu ve chvílích, kdy jsou děti s námi. Ano, jeli jsme tam v pěti. Z dětí se stávají více parťáci něž někdo, koho máme dál vychovávat, či spíše, kdo se nechá ještě vychovávat. Kromě dnů hezkého lenošení, plavání, koupání a relaxu v teplých sirných bazénech jsme si udělali taky výlet do blízkého města, kde jsem si prošli hezké centrum a našli si fajn kavárnu. Místní byli milí a očividně zaskočení turisty, s paní co nás v kavárně obsluhovala jsme se i vyfotili.
Po pár dnech jsme odjeli na další ročník multižánrového křesťanského festivalu UNITED do Vsetína. Tady nemůžeme být zklamání. Takové množství koncertů, přednášek, workshopů … takové množství podnětů a inspirace dostane každého. Byli jsme opět v apartmánu hotelu přímo v centru a užívali si bohaté snídaně a polohu přímo vedle náměstí. Každým rokem nás z Budějovic jezdí víc a víc, takže jsme měli čas i na naše kamarády. Příští rok jedeme zas a na jaře budeme znovu pořádat 2. ročník festivalu UNITED city v našem městě.
Třetí místo, kam jsem se vydali, byla Šumava. Známá i neznámá, milovaná a vždy s radostí navštěvovaná, a opět až na její západní konec - Železnorudsko. Stará fara a odbíjení z blízkého kostela, hřbitov s většinou německých nápisů hned naproti. Prostě atmosféra, která sem patří. A protože stejně jako v Maďarsku či na Vsetíně jsme měli krásné počasí, našli jsme krásné přírodní místo na koupání a těšili se z přírody, večerních ohýnků, zpívání s kytarou a zajímavých zamyšlení, které si každý večer někdo připravil. Já měl to své o strachu a čerpal jsem z přednášky na vsetínském festivalu.
Všechny tři dovolené byly vždy jen na pár dnů, ale mně se teď zdá, že to pokaždé byl alespoň týden. To protože jsme je prožili naplno. To protože si jich zvláště po tomhle prapodivném roce moc vážíme… super třítýdenní dovolená! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat