Ludas page

Někdy se v našich životech stává, že ty nejlepší chvíle přejdou bez povšimnutí. Najednou se otočíme a vidíme, že vrchol je už za námi a my jsme se ani nezastavili a nevychutnali jedinečnost okamžiku. Na několik takových okamžiků si vzpomínám a neubráním se při tom určitému melancholickému smutnění.

Teď jsem ale někde, a s někým, kdy si každý den uvědomuji jedinečnost těchto dní. Nedávno jsem slyšel, že by člověk ve své druhé polovině života měl začít posuzovat události podle toho, zda se budou v jeho životě ještě někdy opakovat. Dávat prioritu událostem jinak, než ji dává mladý člověk mající život před sebou. Vnímat vzácnost některých setkání a událostí. Tak to právě teď dělám. Dávám prioritu těmto okamžikům a jde mi to hrozně snadno.

Jsme zase na Tenerife a opět jde o další bláznivý nápad, který jsme vyslovili a on se stal skutečností. Ivanku napadlo, že by se na Tenerife mohlo líbit mým rodičům. Nikdy pořádně neletěli letadlem, natož na dovolenou a ještě k tomu na podzim. A tak jsme se tohoto nápadu chytli a vypracovali ho k dokonalosti a je nás tady nakonec dohromady jedenáct.

Naši měli jeden sen. Abychom ještě jednou jeli na jih Chorvatska, kam jsme před dvaceti lety jezdili. Jenže … je to daleko autem, zvlášť na taťku, takže co? Půjčit si někde auto pro sedm lidi? Apartmány u naší milé Rózy si rozebrali její synové s rodinami, tak už má jen jeden. Takže co? Ubytovat na starém místě rodiče a bydlet někde v okolí? Prostě komplikace s nejistým výsledkem. A tak jsme to na všechny s naším plánem rozbalili a nadchli je pro tenhle bláznivý nápad. A od té doby před rokem se stalo tolik věcí. Několikrát se se jelo, nejelo, zase jelo a zase nejelo. Naše zdravotní problémy a problémy mých rodičů několikrát vycenily zuby a zahrozily zrušením všech těchto plánů.

Ale čím více se blížil odjezd, tím se celý sen zhmotňoval a nabýval skutečnosti. Když jsme pak všichni stáli na letišti, konečně jsem uvěřil, že se to všechno nakonec opravdu stane. Nejvíce si užíváme léto, které tady panuje. Léto, které u nás bylo letos sice tak dlouho, přesto nakonec muselo odejít. Ale my jsme si za ním doletěli. :-)

Za námi jsou úžasné výlety do míst, která se nám navždy zapíšou do vzpomínek. Stoupání a proměny krajiny od hladiny moře do skoro 4 000 metrů je nezapomenutelné. Stejně jako mokré vavřínové pralesy na severu ostrova, kde můžete stát na horském hřbetu a od Atlantiku se přes vás valí mraky z jedné strany ostrova na druhou. Ano, spousta toho je za námi a spousta ještě před námi. Každý večer spolu sedíme a užíváme si tepla, které u nás už není. Nad námi hvězdy a listy vysokých palem.

Taťku čeká první operace hned za měsíc. V dalším roce možná další. A teď tady s mamkou sedí, mají s sebou svoje děti a všechna vnoučata. Mají tady celou nejbližší rodinu. Kousek od západní Sahary, na konci října, no řekněte, není tohle zázrak? Ano, tohle jsou neopakovatelné chvíle, víme to všichni do jednoho. Tyhle chvíle jsme dostali darem a tak se snažíme zůstávat v přítomnosti a nemyslet na budoucnost. Snažíme se nemyslet, že tohle “tady a teď” je tak výjimečné, že už se nebude opakovat.

Ale tím si teď nebudu zatěžovat hlavu. Sedím právě na pláži a za chvíli bude zapadat slunce. Ten moment si chci vychutnat. Od moře pofukuje vítr a tak jsem si vzal tričko. Za chvíli se zvednu a půjdu na hotel, naboso. Tady je totiž léto a rychle zapomene na to, co je doma. Rychle zapomenete, co vás čeká, čeho se máte bát a co se už nebude opakovat...