Ludas page

Vánoce jsou za námi a s nimi i spousta událostí, které stojí za to být zaznamenány - jedinečných a neopakovatelných.

Prosinec a jeho tempo se posledních pár dní před Vánoci konečně zklidnilo a my mohli prožít těch několik vzácných dní v klidu a pohodě. Ano, vím dobře, jak moc je ten klid několika dní vykoupen chvatem a stresem před tím. Snažím se to neřešit a soustředit se na přítomnost. Tyto Vánoce se nám povedlo uchránit jeden den jako pyžámkový - opravdu jsme se dívali na pohádky, váleli se pod dekami na gauči a užívali si, že nemusíme nikam a nic. Když se teď ve vzpomínkách vrátím do těch dnů, tak musím říct, jak moc mám Vánoce rád. Jen když o tom teď píšu, usmívám se. :-)

Už den před Štědrým dnem jsme měli pronajatý salónek v jedné restauraci a společně si dojeli na oběd s rodinou z Ivanky strany. Jak se postupně rozrůstáme, tak už nás je přes dvacet a to začíná být problém nějak vměstnat do našich domů a bytů tak, aby to bylo všem příjemné. A tak jsme spojili předání vánočních dárků a narozenin babičky. Bylo to moc fajn a myslím, že z toho bude tradice do budoucna.

Na samotném Štědrém dni nechceme nic měnit. Máme ho rádi tak, jak ho prožíváme. Dříve jsme chodili na procházky, tentokrát jsme nikam nešli, protože nás počasí moc nelákalo. Měli jsme taky pocit, že jsme se v minulých týdnech nachodili dost. Raději jsme snídali v posteli u pohádky a čas utíkal, zvlášť když část odpoledne zabrala příprava na večer. Na večeři přijel zase Kája, Ivanky bratranec, který se stal naší další vánoční tradicí :-). Později dorazili i naši a bylo milo a veselo. Na rozdíl od minulého roku Míša s Lindou nikam druhý den necestovali, takže po desáté odcestoval Míša za Lindou jen pár kilometrů od nás a zvládl to už autem sám. Během Vánoc jsme také dojeli za rodiči na tradiční husu a kachnu, kde jsme se viděli se všemi z mojí strany, takže bylo taky veselo.

My jsme ale věděli, že jakmile svátky skončí, máme se přesunovat na několik dní do Železné Rudy, kde jsme měli strávit Silvestr. Těch klidných vánočních dní ale bylo málo, na nějaký refresh to bylo krátké a musím upřímně říct, že letní nadšení ze Silvestru na horách se rychle vytrácelo. Převzal jsem iniciativu a zjistil, že jsme to asi s těmi 5 - 6 dny na horách trochu přehnali a zavolal majiteli ubytování a usmlouval s ním zkrácení pobytu o jeden den, abychom si nemuseli brát v novém roce dovolenou. Vypětí z těch týdnů před Vánoci si na Ivě vybralo svou daň a vypadalo to, že ulehne a bude po horách. Nakonec jsme to vymysleli tak, že jsem odjel jen já s Verunkou s tím, že Iva za námi přijede, jakmile to půjde. A pokud to nepůjde, přeruším(e) pobyt a přijedeme na Silvestra za ní domů. Nakonec se Ivě po dvou dnech v posteli ulevilo víc, než jsme doufali a tak za námi dojela vlakem na zapadlou železniční zastávku uprostřed ničeho. Jel jsem pro ni půl hodiny autem z Rudy. Stačily nám dva dny a nemohli jsme se jeden druhého dočkat. V autě jsme se drželi za ruce, šťastní, že jsme zase spolu.

Navzdory počasí, které vypadlo spíše na jaro, bylo na horách stále dost sněhu na to, aby se dalo lyžovat. Iva kvůli zádům nelyžovala, naopak kvůli odcházející viróze ležela na pokoji, četla si, dívala se na filmy a navštěvovala místní kavárnu. A my jsme s Veru a ostatními lyžovali. Večer jsme pak společně všichni seděli a povídali si. S sebou se vezli různé deskovky a hry, ale nakonec na ně ani nedošlo.

Čtyři rodiny s malými dětmi a my tak trochu jinde než oni. Naše dítě bylo jen jedno a vlastně už ani ne moc dítě. Díváte se na ty problémy lidí, kteří uspávají, vozí, v noci vstávají a pokládáte si otázku, kde to všechno je a kam to zmizelo? Těžko se někdy ubránit nostalgii…

Jeden večer jsme chtěli jet na večerní lyžování. Jen Veru, kamarádka Sára a já. Dojeli jsme na prázdné parkoviště a zjistili, že pro dnešek se skončilo dřív a tak byl svah zhasnutý a vypadalo to, že jedeme domů. “A co si to takhle vyšlápnout?”, zeptal jsem se holek. Podívaly se na mě, jakože jsem se zbláznil. “Takovej challenge, ne?”, říkám a šibalsky se usmívám. “Tak jo!”, řekly holky a usmály se na sebe. Hodili jsme lyže na záda a začali šlapat sjezdovku. Metr za metrem, jako kdysi před sto lety. Každý sjetý metr zaplatíte předem. Když jsme vyšlapali na začátek sjezdovky, sedli jsme si a sledovali hvězdy a probleskující světélka hotelů a horský chat - krásné a jedinečná chvíle. A pak jsme nasadili lyže a jeli dolů a bylo to skvělý! Vychutnávali jsme každý kousek, každý oblouk. Asi to prostě na světě nejde jinak - co za něco stojí, to vyžaduje nějaké úsilí a energii.

A tak jsme i s Verunkou prožili hezké dny, hezký a klidný Silvestr, ve společnosti našich kamarádů …