Dneska to vyšlo. Má čas a pojedeme ven, projet se na kolech. Jak rád bych řekl, že je to rande, ale to bych lhal sám sobě. Nevadí, stačí, že jí budu nablízku.
Jaro se přetahuje s létem a přichází čas krátkých kalhot a sukní. Přicházím ze školy a ten čas mezi příchodem a časem našeho setkání nejsem schopen pořádně vyplnit učením, nemůžu se soustředit. Moje myšlenky se totiž soustředí na něco úplně jiného než je podniková ekonomika.
Ona má čas, ... znamená to, že jsem pro ni důležitý nebo chce jen zabít odpoledne? Možná, že prostě chce jen zkusit, jestli jí bude se mnou dobře. Ironické ... já nic takového zkoušet nemusím, vím to. Už teď vím, jak moc dobře mi s ní bude. Už teď vím, že mi nikdy nebylo a nikdy nebude tak dobře s nikým jako s ní. Je mi jedno, jestli mám pravdu, protože přesně takhle to teď cítím.
A pak přichází vysněný čas, čekám na rohu a snažím se vypadat přirozeně, aby na mně nebylo vidět, že jsem beznadějně zamilovaný. Je možné, aby taková věc nebyla na člověku poznat?
Přichází a vítá mě širokým úsměvem, který mi bere půdu pod nohama. Jsem šťastný, protože ji mám na příští dvě hodiny jen a jen pro sebe. Všechna slovíčka, úsměvy a pohledy patří jen a jen mně. Dal bych vše na světe za to, aby to tak navždy zůstalo.
A tak sedíme a povídáme, ze začátku o škole a o hloupostech, ale postupně jde povídání více pod kůži, až tam, kam necháme jeden druhého nahlédnout.
Sedím vedle ní a ona nevidí, jak miluju její nohy, ta krásná kolena a lýtka, jak se nemohu nasytit její vůně, jak neexistuje nic, co bych na ní neobdivoval. Neuvědomuje si, že přede mnou nestojí plachá studentka, ale dospělá a dokonalá Eva v ráji. Neví, že všechny poklady světa vyměním za pár doteků její kůže, že představa něčeho víc mi nebezpečně zrychluje srdeční tep. Neví, že jsem nevyléčitelně nemocný a ona jediná, jediná na světě je tím lékem.
Netuší, co k ní cítím a já si tak bolestně uvědomuji, že nic není křehčího než lidské vztahy. Tady končí mužská logika. Nelze použít sílu. To je neznámá půda, kde se musím pohybovat jen po špičkách, být trpělivý a dát věcem svůj čas.
A tak čas běží a já cítím, že je jí se mnou dobře a naplňuje mě to štěstím. A ten pocit štěstí je mi jediným příslibem, že možná ještě existuje naděje, abych já byl tím, kdo ujde světa kraj, přemůže zlého draka a nakonec, nakonec získá tu svou vysněnou princeznu.
Žádné komentáře:
Okomentovat