Ludas page

Natáhnul jsem si kalhoty s nohavicemi ve tvaru zvonu. Tyhle džíny mají černošedou barvu, zajímavý střih, prostě takové, které se tady nedají koupit. Ostatně jako většina toho, co mám právě na sobě. Svět nám leží u nohou a není problém nakupovat za hranicemi. Upnuté triko mi obrýsuje postavu, na které pracuji 2 krát do týdne v posilovně. Ležérně rozepnutá fleesová mikina s kapucou vzadu. Gel do vlasů, tenisky na nohy a na oči brýle z lineckého C&A. Do uší sluchátka, volume na víc než je zdrávo a zamykám za sebou dveře našeho bytu.

Dubnové paprsky, stínohra města a chvat lidí, který nekoresponduje s pohodou uvnitř. Iva končí v práci až po čtvrt na pět. Toulám se městem a je mi dobře. Blíží se léto, stěhování na zahradu, koupání, výlety na skůtru a všechny prázdninové akce na kolech či lodích a když nad tím vším přemýšlím, tak vlastně nemám pořádně co na práci, protože žádná není a nestresuju se, protože není z čeho.

Díváme se do výkladních skříní a plánuji, jakou knížku bych si mohl koupit, na discmanu přeskakuji skladby, které mě tolik neoslovují, volím, vybírám, přebírám, konzumuji. Můj život je jako jízda s nákupním vozíkem, procházím uličkami, přemýšlím kudy pojedu, jakou uličku vybrat, ale pokaždé jsou kolem mě plné regály.

A pak přichází smluvený čas, opřu se o stěnu domu s prvky secese a dívám se na nádhernou budovu banky. Vždy, když si už myslím, že Iva vyjde, objeví se někdo jiný. Ale uběhne pár minut a dočkám se. Úsměvy a pusa, bez které to nejde, to by snad znamenalo, že není něco v pořádku, a to není náš případ. Řešíme, zda půjdeme domů či se stavíme někde ve městě, prostě posedět u čaje, džusu nebo kafe, popovídat co bylo a co bude. Čas nám utíká, ale ne zase tak rychle, abychom si ho nestihli vychutnat...

Už jsem psal o tom, jak moc se můj život změnil. Nevěřícně hledím na své vzpomínky, jako by patřily někomu jinému. Život není lepší ani horší, jen radikálně jiný, jakoby naše minulost patřila někomu jinému. Nemůžu se dnes divit tomu, že nemáme moc času na sebe i pro sebe. Chápu to tak, že jsme do svého života přizvali stavění domu a ještě výchovu dítěte. To jsou dvě věci, které samy o sobě dokáží dostatečně vytížit každého. A tak dočítám jednu knihu, ze které jsem nadšený dva měsíce. Na harddisku se mi kupí filmy, které přestávají být novinkami, aniž by je kdo shlédl. Z našeho života se vytratila televize, kdy není výjimkou, že ji za celý týden nezapneme ani jednou.

Přesto cítím neochvějně a pevně, že současná kapitola mého života má svůj smysl, nepopiratelně vytvářím věci, které mají trvalé či trvalejší hodnoty. Je to pocit, který mi dodává optimismus ve chvílích, kdy ho potřebuji hodně. Je to pocit, který dává současnému kolotoči našeho života opodstatnění.