středa 30. května 2007

Dotýkám se tě, jen zlehka, abych věděl, že to není sen, že se nerozplyneš a já pak zjistím, že se mi zdál ten nejhezčí sen, jaký se mi mohl zdát.

Chci utéct od všeho a od všech, zůstat a splynout v jedno. Chci se ztratit a už se nikdy neukázat, strávit celý zbytek života jen a jen s tebou, navždy dýchat stejný vzduch, líbat stejné rty, hladit stejné tělo.

Nechci už nikdy nikoho poznat, protože jen odvádí mou pozornost. Nechci už nikdy nikoho slyšet, protože chci poslouchat jen tvůj hlas. Můj domov je tam, kde jsi ty a já nikdy neodejdu z domu.

Chci umřít s tebou, ztratit se v oceánu zapomnění, připravený na možnost se s tebou znovu setkat nebo už nikdy nikoho jiného nevidět. Nechci zůstat sám, rozdělený, neúplný, prázdný. Nechci počítat měsíce, dny a hodiny, než se s tebou uvidím. Nechci si hledat nový smysl, proč tady zůstávat, nechci se sám přesvědčovat, přemlouvat. Nechci hledat každé ráno důvod, proč vstát z postele, důvod proč se oholit, proč jít ven, proč se usmívat, důvod proč dýchat.

A tak se třesu strachem, abych tě našel vždy tam, kde tě potřebuji, aby tvoje srdce silně bilo, aby ti jednou nepřišli špatné výsledky z vyšetření, aby ses dobře rozhlédla, až budeš přecházet ulici, abys nepotkala někoho zlého, abys nezažila tolik smutku a hrůzy, které člověk může zažít.

Třesu se a modlím, protože to je to jediné, co mi zbývá.

Žádné komentáře: