Odmítám smířit se s tím, že život je jen o vstávání a ulehání. Snad si někdo nemyslí, že mi zacpe pusu velkým krajícem chleba. Nenechám si vnutit všeobecné představy o tom, jak má vypadat šťastný konzument globálního světa. Nenechám si vnutit zaběhlé klišé o tom, co se má a nemá. Já mám svůj vzor a jasnou představu o tom, co je a není správné. A už jsem dost starý na to, abych si za svými názory stál.
Je mi líto lidí, kteří žijí a vlastně ani neví proč a pro co? Je mi líto lidí, kteří nepřemýšlí, co se svým životem dál. Vždy je kam se posunout a zůstat stát, znamená pomalu umírat. Ne, tohle nejsou slova naivního puberťáka, to mám jen náladu vyjádřit svoje pocity a puberťák už nejsem dávno. A naivní? Tím, že stále věřím v ideály? Bez toho neumím žít, potřebuji mít maják na obzoru, jinak se ztrácím.
Mám pocit, že přirozené je toužit nechat tu svůj otisk. Zanechat nějakou stopu, která za vás zakřičí do světa "Já jsem tady žil !!!". I když si uvědomuji malichernost takového jednání, vlastní nicotnost v miliardovém moři lidských životů, tato snaha ve mne stále zůstává. Snad jako protest proti vlastní smrtelnosti, možná jako touha odlišit se od šedé masy, jako odmítnutí stádovitosti a průměru.
Ne, nemám ambice stát se tak velikým, abych zastínil ostatní, nepřipravuji si ostré lokty, kterými bych odrážel podobně smýšlející, a nehodlám nikomu nikam lézt. Nepřipravuji se na nějaký čin, který vejde do učebnic a encyklopedií. Nehodlám ani za každou cenu někam vylézt či se někam spustit. Nehodlám vyhrát volby, ani zastřelit někoho, kdo ty volby vyhraje. A na to, abych se stal slavným na poli sportu, je už stejně pozdě, takže o tom se ani zmiňovat nemusím.
A přesto, přesto to ve mně je a čas od času se to přihlásí. Je to jeden z mých tichých hlasů. Jeden z těch hezkých a melancholických našeptávačů - někdy méně, někdy více vítaných návštěvníků mé hlavy.
Je mi líto lidí, kteří žijí a vlastně ani neví proč a pro co? Je mi líto lidí, kteří nepřemýšlí, co se svým životem dál. Vždy je kam se posunout a zůstat stát, znamená pomalu umírat. Ne, tohle nejsou slova naivního puberťáka, to mám jen náladu vyjádřit svoje pocity a puberťák už nejsem dávno. A naivní? Tím, že stále věřím v ideály? Bez toho neumím žít, potřebuji mít maják na obzoru, jinak se ztrácím.
Mám pocit, že přirozené je toužit nechat tu svůj otisk. Zanechat nějakou stopu, která za vás zakřičí do světa "Já jsem tady žil !!!". I když si uvědomuji malichernost takového jednání, vlastní nicotnost v miliardovém moři lidských životů, tato snaha ve mne stále zůstává. Snad jako protest proti vlastní smrtelnosti, možná jako touha odlišit se od šedé masy, jako odmítnutí stádovitosti a průměru.
Ne, nemám ambice stát se tak velikým, abych zastínil ostatní, nepřipravuji si ostré lokty, kterými bych odrážel podobně smýšlející, a nehodlám nikomu nikam lézt. Nepřipravuji se na nějaký čin, který vejde do učebnic a encyklopedií. Nehodlám ani za každou cenu někam vylézt či se někam spustit. Nehodlám vyhrát volby, ani zastřelit někoho, kdo ty volby vyhraje. A na to, abych se stal slavným na poli sportu, je už stejně pozdě, takže o tom se ani zmiňovat nemusím.
A přesto, přesto to ve mně je a čas od času se to přihlásí. Je to jeden z mých tichých hlasů. Jeden z těch hezkých a melancholických našeptávačů - někdy méně, někdy více vítaných návštěvníků mé hlavy.
Žádné komentáře:
Okomentovat