Právě dnešek je nejdelším dnem v roce. Dosáhne obratníku Raka, nejsevernější rovnoběžky, kde je Slunce v zenitu. Této šířky Slunce dosáhne pouze jednou za rok - právě v den letního slunovratu - právě dnes. České slovo slunovrat vzniklo podle pohybu vycházejícího Slunce nad obzorem. Poté, co Slunce dospělo k nejsevernějšímu bodu východů a západů, se nyní bude přesouvat - vracet - po obzoru na jih.
Jestli je během roku několik dní, které bychom mohli nazvat magickými, pak dnešek by mezi ně určitě patřil. Váže se k němu mnoho pohanských tradic, v mých zeměpisných šířkách hlavně ty keltské. Většinou měly zajistit zdraví, vitalitu, lásku, úrodu a blahobyt. Nezdá se vám, že člověk dnešní postmoderní doby si přeje stále to samé? Že se mění všechno kolem, ale vnitřek člověka, jeho základní citové potřeby a touhy zůstávají po celé věky stejné?
Už od dětství jsem, možná až přehnaně, citlivý právě na tyto věci. Možná je to dáno tím, že moje dětství patřilo spíše mezi louky a lesy než mezi paneláky a prolézačky. Možná je to dáno tím, že kořeny mé rodiny patřily do vesnic a ne do měst. Možná je to tím, že jsem se vždy cítil lépe v přírodě nebo alespoň v těsném dosahu přírody. Možná je to lidmi, kteří mě už v dětství ovlivňovali. Vzpomínám si na svého dědu, který díky své zahradě zimu doslova přetrpěl, na jaře rozkvétal, v létě žil a na podzim znovu posmutněl.
Je to už hodně let, co sleduji časy západů a východů slunce a vždy s pozitivním pocitem sleduji tyto časy od 21. prosince do dnešního dne a s negativním zbytek roku. Vnímám červen jako vrchol roku, jako nejhezčí měsíc v roce, kdy není příroda ještě unavena sluncem, které je ale již sebevědomě letní. K tomu patří jeden z mých rituálů. Když jsem na nějakém místě, kde vidím za obzor, natáhnu ruku a na chvíli si jakoby zacloním dlaní slunce. Potom rukou otáčím a nechávám si slunce postupně "protékat" mezi prsty. Je to takový pozdrav.
A tak navzdory všemu, co ve svém životě jako pohanské odmítám, navzdory všem pověrám, kterým nevěřím a navzdory všem myšlenkovým a pragmatickým pochodům v mé hlavě, dnes cítím potřebu cosi slavit.
Možná právě dnes, v den, kdy začíná léto, v den, kdy má noc, tma a chlad svou nejmenší sílu, je dobré se zastavit, uvědomit si a radovat se z toho, že tu jsme, že máme stále možnost těšit se z těch drobností a úsměvů kolem nás. Podívat se kolem sebe a znovu pocítit tu vnitřní radost z čerstvé a překotně rostoucí zeleně, z exploze barev květů a vůní, ze všeho stvoření kolem nás.
Nevím jak vy, ale já to dnes večer určitě udělám.
Jestli je během roku několik dní, které bychom mohli nazvat magickými, pak dnešek by mezi ně určitě patřil. Váže se k němu mnoho pohanských tradic, v mých zeměpisných šířkách hlavně ty keltské. Většinou měly zajistit zdraví, vitalitu, lásku, úrodu a blahobyt. Nezdá se vám, že člověk dnešní postmoderní doby si přeje stále to samé? Že se mění všechno kolem, ale vnitřek člověka, jeho základní citové potřeby a touhy zůstávají po celé věky stejné?
Už od dětství jsem, možná až přehnaně, citlivý právě na tyto věci. Možná je to dáno tím, že moje dětství patřilo spíše mezi louky a lesy než mezi paneláky a prolézačky. Možná je to dáno tím, že kořeny mé rodiny patřily do vesnic a ne do měst. Možná je to tím, že jsem se vždy cítil lépe v přírodě nebo alespoň v těsném dosahu přírody. Možná je to lidmi, kteří mě už v dětství ovlivňovali. Vzpomínám si na svého dědu, který díky své zahradě zimu doslova přetrpěl, na jaře rozkvétal, v létě žil a na podzim znovu posmutněl.
Je to už hodně let, co sleduji časy západů a východů slunce a vždy s pozitivním pocitem sleduji tyto časy od 21. prosince do dnešního dne a s negativním zbytek roku. Vnímám červen jako vrchol roku, jako nejhezčí měsíc v roce, kdy není příroda ještě unavena sluncem, které je ale již sebevědomě letní. K tomu patří jeden z mých rituálů. Když jsem na nějakém místě, kde vidím za obzor, natáhnu ruku a na chvíli si jakoby zacloním dlaní slunce. Potom rukou otáčím a nechávám si slunce postupně "protékat" mezi prsty. Je to takový pozdrav.
A tak navzdory všemu, co ve svém životě jako pohanské odmítám, navzdory všem pověrám, kterým nevěřím a navzdory všem myšlenkovým a pragmatickým pochodům v mé hlavě, dnes cítím potřebu cosi slavit.
Možná právě dnes, v den, kdy začíná léto, v den, kdy má noc, tma a chlad svou nejmenší sílu, je dobré se zastavit, uvědomit si a radovat se z toho, že tu jsme, že máme stále možnost těšit se z těch drobností a úsměvů kolem nás. Podívat se kolem sebe a znovu pocítit tu vnitřní radost z čerstvé a překotně rostoucí zeleně, z exploze barev květů a vůní, ze všeho stvoření kolem nás.
Nevím jak vy, ale já to dnes večer určitě udělám.
Žádné komentáře:
Okomentovat