Tento příspěvek bude patřit k těm nejzásadnějším, které jste měli možnost na mých stránkách číst. Vím to, protože jsem už dlouho snil, že bych ho mohl napsat. Ale mohu to udělat až dnes.
Jako červená nit se v mých příspěvcích táhlo jedno téma a každý pozorný čtenář si mohl několikrát všimnout, že jsem často psal o svých plánech a touhách, dosud nerealizovaných. O tom, že mám stále plno plánů, plno věcí, kterých chci dosáhnout, realizovat, uskutečnit. Tato linie se zvlášť zviditelnila po mé nemoci, snad z důvodu uvědomění si vlastní pomíjivosti, snad proto, že potřebuji cítit, že žiji. Potřebuji naplňovat svůj život činností, která má smysl. Potřebuji vědět, že můj život někam směřuje.
V mých plánech bylo, kromě jiných dosud nezrealizovaných vizí, studium na vysoké škole. Je to něco, co mě z nejrůznějších důvodů minulo a po čem jsem v době, která k tomu mohla být příhodná, vůbec netoužil. Nikdy jsem kvůli tomu také netrpěl komplexy. Čím starší ale jsem, tím více cítím potřebu vědět víc, prosadit se v nějaké oblasti, která je mi blízká. Jít více do hloubky. S tím vším zároveň i získat větší cenu na trhu práce, mít do budoucna menší nervy se zajištěním rodiny i vyděláním peněz.
Před třemi roky jsem se rozhodl naučit se více anglicky. Cílem nebyl PET nebo FCE test, jak si učitelka myslela, ale příprava na přijímačky z angličtiny, které se, k mému překvapení na mnou vybrané škole, od úrovně FCE příliš mnoho neliší. Kromě toho jsem se snažil ponořit do historie, která mě vždy zajímala, s vědomím toho, že mě tato příprava posunuje dál bez. Bez ohledu na to, zda budu nebo nebudu nějaké zkoušky dělat, či zda je udělám nebo ne.
Ano, byla to trochu naivita vrhnout se na obor, kde berou jen 9% ze všech přihlášených. Když jsem se minulý rok, v doprovodu Ivy, vypravil na zkoušky (tento pobyt byl maskován jako pracovní cesta do Prahy, můžete si o ní přečíst v příspěvku ze 7.6.2006), neuspěl jsem jen těsně. To mě na jednu stranu mrzelo, na druhou vybízelo k větší přípravě s vědomím, že by se to, i při tak nepříznivém poměru přijímaných, mohlo povést.
Tento rok jsem od ledna přečetl historii světových dějin i českého národa 3krát. Znal instituce Evropské unie a jejich funkce. Historické slohy a hlavní díla světové literatury i hudební skladatele. Po tolika letech jsem se znovu učil znát druhy vedlejších vět a větné členy. Na měsíc před zkouškami pak odložil všechny knihy a filmy a četl jen anglickou gramatiku, dělal testy a učil se fráze.
Investice vložená do času, který jsem takto strávil, se vyplatila. Ano, mám radost a zároveň i obavu, zda zvládnu všechno, co mě čeká.
Jedno je ale jisté již dnes. Stal jsem se studentem Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy !!!
Jako červená nit se v mých příspěvcích táhlo jedno téma a každý pozorný čtenář si mohl několikrát všimnout, že jsem často psal o svých plánech a touhách, dosud nerealizovaných. O tom, že mám stále plno plánů, plno věcí, kterých chci dosáhnout, realizovat, uskutečnit. Tato linie se zvlášť zviditelnila po mé nemoci, snad z důvodu uvědomění si vlastní pomíjivosti, snad proto, že potřebuji cítit, že žiji. Potřebuji naplňovat svůj život činností, která má smysl. Potřebuji vědět, že můj život někam směřuje.
V mých plánech bylo, kromě jiných dosud nezrealizovaných vizí, studium na vysoké škole. Je to něco, co mě z nejrůznějších důvodů minulo a po čem jsem v době, která k tomu mohla být příhodná, vůbec netoužil. Nikdy jsem kvůli tomu také netrpěl komplexy. Čím starší ale jsem, tím více cítím potřebu vědět víc, prosadit se v nějaké oblasti, která je mi blízká. Jít více do hloubky. S tím vším zároveň i získat větší cenu na trhu práce, mít do budoucna menší nervy se zajištěním rodiny i vyděláním peněz.
Před třemi roky jsem se rozhodl naučit se více anglicky. Cílem nebyl PET nebo FCE test, jak si učitelka myslela, ale příprava na přijímačky z angličtiny, které se, k mému překvapení na mnou vybrané škole, od úrovně FCE příliš mnoho neliší. Kromě toho jsem se snažil ponořit do historie, která mě vždy zajímala, s vědomím toho, že mě tato příprava posunuje dál bez. Bez ohledu na to, zda budu nebo nebudu nějaké zkoušky dělat, či zda je udělám nebo ne.
Ano, byla to trochu naivita vrhnout se na obor, kde berou jen 9% ze všech přihlášených. Když jsem se minulý rok, v doprovodu Ivy, vypravil na zkoušky (tento pobyt byl maskován jako pracovní cesta do Prahy, můžete si o ní přečíst v příspěvku ze 7.6.2006), neuspěl jsem jen těsně. To mě na jednu stranu mrzelo, na druhou vybízelo k větší přípravě s vědomím, že by se to, i při tak nepříznivém poměru přijímaných, mohlo povést.
Tento rok jsem od ledna přečetl historii světových dějin i českého národa 3krát. Znal instituce Evropské unie a jejich funkce. Historické slohy a hlavní díla světové literatury i hudební skladatele. Po tolika letech jsem se znovu učil znát druhy vedlejších vět a větné členy. Na měsíc před zkouškami pak odložil všechny knihy a filmy a četl jen anglickou gramatiku, dělal testy a učil se fráze.
Investice vložená do času, který jsem takto strávil, se vyplatila. Ano, mám radost a zároveň i obavu, zda zvládnu všechno, co mě čeká.
Jedno je ale jisté již dnes. Stal jsem se studentem Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy !!!
Žádné komentáře:
Okomentovat