Po delší době zase na tom samém místě. Konkrétně to jsou už tři roky, co jsme trávili 14 dní na jihu Chorvatska, v malebné vesničce, trochu stranou od turistických letovisek a přelidněných hotelů. Pro nás samé a náš vztah bylo tehdejších 14 dní dost podstatných. Řešili jsme zde problémy, trápení a strachy, které svou niterností přesahují otevřenost tohoto deníku. Kromě všeho ostatního to bylo soustředění a nadechnutí na to, co nás snad čeká. Vysněné rodičovství, nová etapa našich životů.
Dnes, po třech letech, se člověk neubrání bilancování. Nemusí být zrovna konec starého roku, aby mě to nutilo k pohledu zpět. Někdy přemýšlím, zda má neustálá ohlédnutí nejsou vyjádřením jakého si strachu z minulosti. Z toho, zda jsem neudělal či nezpůsobil něco, co se nedá vzít zpět? Možná v tom hraje svou úlohu můj strach z přítomnosti? Z toho, aby byla lepší než minulost, protože jedině tak mohu věřit, že i budoucnost bude lepší. A možná že jen moc přemýšlím a vše pramení jen z potřeby ujasnit si věci, srovnat si to v hlavě.
Zvažuji, zda ten Luďa, který seděl na stejném místě, na kterém sedím teď, a stejně jako já teď se díval na vzdálená světla starého města, ve kterém se narodil Marco Polo a která se odrážejí v tmavé mořské hladině, je ten samý člověk ... se stejnými pohledy, se stejným nasměrováním? A znovu musím říct, jak málo jsme věděl a jak málo byl připravený na to všechno, co mě čeká. Jak malá byla má fantazie a představivost, jak omezený můj tehdejší pohled. Stalo se toho mnoho dobrého i zlého. Opustili jsme byt, o kterém jsme si ještě tehdy mysleli, že nikdy, nebo alespoň hodně dlouho neopustíme. A co víc, máme najednou skoro postavený celý dům, o kterém jsme ani nesnili, protože jsme to považovali za bláhové snění. Máme syna, milovaného a já si ještě vzpomínám na naše večerní rozhovory, kdy jsme snili, jak asi bude naše dítě vypadat a jaké bude, a zda to bude chlapeček nebo holčička.Jsme tu po třech letech a Mísa běhá po molu, jezdí na člunu, chodí na zmrzliny, spí a vstává ráno s námi, prostě je součást rodiny, jako kdyby tady byl odjakživa. Upřímně přiznávám, že jsem nepočítal s takovou změnou svého života i s náročností prvního roku výchovy dítěte. Před třemi lety jsem začínal přemýšlet, byly to jen první náznaky, kdy jsme začínal sám v sobě řešit, zda se neposunout dál a výsledkem je moje studium, které v říjnu začínám. A také musím říct, že jsem opravdu, ale opravdu nepočítal s tím, že za necelý rok od dovolené budu 6 měsíců marodit a dalších 12 zotavovat. Nepočítal jsem s tím, že mě už budou celý život provázet prášky, které i teď mám položené v koupelně pod zrcadlem, to abych si je nezapomněl vzít a neustálá nejistota, kdy se to všechno vrátí zpět a jakou daň si to vybere.
Ale může být člověk dostatečně připraven na věci, které si ani neumí představit? Mohl by se člověk nějak smířit s tím, co ho čeká, kdyby o tom věděl? A nestal by se z toho naopak obrovský boj o to, aby nenarušil sled událostí, které povedou k příjemným změnám a boj o to, aby zabránil tomu špatnému?
Paolo Coelho v knize Alchymista píše o rozhovoru věštce a velbloudáře, člověka z pouště.
Dnes, po třech letech, se člověk neubrání bilancování. Nemusí být zrovna konec starého roku, aby mě to nutilo k pohledu zpět. Někdy přemýšlím, zda má neustálá ohlédnutí nejsou vyjádřením jakého si strachu z minulosti. Z toho, zda jsem neudělal či nezpůsobil něco, co se nedá vzít zpět? Možná v tom hraje svou úlohu můj strach z přítomnosti? Z toho, aby byla lepší než minulost, protože jedině tak mohu věřit, že i budoucnost bude lepší. A možná že jen moc přemýšlím a vše pramení jen z potřeby ujasnit si věci, srovnat si to v hlavě.
Zvažuji, zda ten Luďa, který seděl na stejném místě, na kterém sedím teď, a stejně jako já teď se díval na vzdálená světla starého města, ve kterém se narodil Marco Polo a která se odrážejí v tmavé mořské hladině, je ten samý člověk ... se stejnými pohledy, se stejným nasměrováním? A znovu musím říct, jak málo jsme věděl a jak málo byl připravený na to všechno, co mě čeká. Jak malá byla má fantazie a představivost, jak omezený můj tehdejší pohled. Stalo se toho mnoho dobrého i zlého. Opustili jsme byt, o kterém jsme si ještě tehdy mysleli, že nikdy, nebo alespoň hodně dlouho neopustíme. A co víc, máme najednou skoro postavený celý dům, o kterém jsme ani nesnili, protože jsme to považovali za bláhové snění. Máme syna, milovaného a já si ještě vzpomínám na naše večerní rozhovory, kdy jsme snili, jak asi bude naše dítě vypadat a jaké bude, a zda to bude chlapeček nebo holčička.Jsme tu po třech letech a Mísa běhá po molu, jezdí na člunu, chodí na zmrzliny, spí a vstává ráno s námi, prostě je součást rodiny, jako kdyby tady byl odjakživa. Upřímně přiznávám, že jsem nepočítal s takovou změnou svého života i s náročností prvního roku výchovy dítěte. Před třemi lety jsem začínal přemýšlet, byly to jen první náznaky, kdy jsme začínal sám v sobě řešit, zda se neposunout dál a výsledkem je moje studium, které v říjnu začínám. A také musím říct, že jsem opravdu, ale opravdu nepočítal s tím, že za necelý rok od dovolené budu 6 měsíců marodit a dalších 12 zotavovat. Nepočítal jsem s tím, že mě už budou celý život provázet prášky, které i teď mám položené v koupelně pod zrcadlem, to abych si je nezapomněl vzít a neustálá nejistota, kdy se to všechno vrátí zpět a jakou daň si to vybere.
Ale může být člověk dostatečně připraven na věci, které si ani neumí představit? Mohl by se člověk nějak smířit s tím, co ho čeká, kdyby o tom věděl? A nestal by se z toho naopak obrovský boj o to, aby nenarušil sled událostí, které povedou k příjemným změnám a boj o to, aby zabránil tomu špatnému?
Paolo Coelho v knize Alchymista píše o rozhovoru věštce a velbloudáře, člověka z pouště.
Jednou se ten nejstarší a nejobávanější hadač velbloudáře zeptal, proč ho tolik zajímá jeho budoucnost.
"Abych mohl něco dělat," odpověděl velbloudář. "A změnit to, co bych nerad, aby se stalo."
"Pak to ale nebude tvoje budoucnost," podotkl hadač.
"Možná tedy chci znát svou budoucnost, abych se mohl připravit na to, co přijde."
"Má-li to být dobré, bude to příjemné překvapení," řekl hadač. "Má-li to být špatné, budeš trpět o hodně dřív, než k tomu dojde."
"Chci znát budoucnost, protože jsem člověk," řekl mu konečně velbloudář. "A lidé žijí pro svojí budoucnost."
Hadač chvíli mlčel. "Když mě lidé žádají o radu, nečtu budoucnost; já ji hádám. Protože budoucnost patří Bohu a jen on ji za mimořádných okolností odhalí. A jak že tu budoucnost dokážu odhadnout? Skrze znamení z přítomnosti. To tajemství spočívá v přítomnosti; soustředíš-li se na přítomnost, budeš jí moci zlepšit. Zapomeň na budoucnost a prožívej každý den svého života podle naučení Zákona a v důvěře, že Bůh pečuje o své děti. Každý den nese v sobě věčnost."
Žádné komentáře:
Okomentovat