Moje generace už nezažila magnetofon. Ano, znal jsem ho. Ležel pod postelí nebo na skříni a kvalita nahrávek byla pochybná. Hudebními nosiči mého mládí byly černé vinyly, ano to charakteristické praskání, když jehla dosedla na desku a překvapivá dynamika zvuku. A ten prostor pro grafiku a fotografie na bookletech - obalech desek. Určitě zajímavá technologie,
která stále překvapuje svou oblíbeností na taneční scéně. Pro mě ale zdroj prvních pohádek, Hurvínka a hitů Michala Davida.
To co je mým nostalgickým vzpomínkám nejbližší, jsou kazety. Magnetické médium, které odchází už několik let do důchodu a jen kvůli jeho nenáročnosti, lehkému nahrávání a pro mnohé, dostačující kvalitě, neodchází tak rychle, jak se předpokládalo.
I magnetofonové přehrávače - tedy kazeťáky měly a mají charakteristický zvuk. To jak magnetická hlava sjede, motůrek se rozběhne a kazeta začne otáčet, to všechno dohromady má svůj půvab. To protože tento zvuk provázel všechny ty natěšené chvíle na novou píseň, na novou desku, na chvíle strávené s muzikou.
Asi málo dnešních mladých lidí si dovede představit, co znamenalo v letech před revolucí shánění nových nahrávek a jaká byla kvalita kopie z několikanásobné kopie. Jak vlastnictví těchto nahrávek zajišťovalo uznání v kolektivu, jak automaticky zaručovalo respekt. Neexistovala možnost si jakoukoliv skupinu či interpreta koupit legálně. Neexistovala možnost si ji někde stáhnout. Jediná možnost byla poslouchat a nahrávat jednotlivé písně z hitparád v rakouských rádií, které jsme měli možnost zde na jihu naladit nebo čekat a hledat někoho, kdo zná někoho, kdo si nějakou nahrávku přivezl z návštěvy kapitalistického tábora nebo polských nelegálních burz.
A tak se vyměňovaly a přehrávaly nahrávky v rámci tříd, v rámci celé školy, v rámci kamarádů v ulici nebo sportovního klubu. Vzpomínám stále na to rozechvění, už jen tím vědomím, že ve své kapse či baťohu nesu novou nahrávku, vysněnou, vytouženou a po několika týdnech či měsících snahy, získanou. Vzpomínám, jak jsem hledal čas, kdy budu doma sám, nikým nerušen. Hlavu jsem dal až mezi bedýnky našeho hýčkaného "dvojčete" - osobního kazetového rekordéru a nevěřil jsem vlastním uším, protože ve srovnání s tím, co nabízel náš trh, nebylo možné nebýt v šoku. Srdce bušilo, tváře jsem měl červené a bylo to jako ... jako kdyby za komunistů otevřel na náměstí McDonald. Neuvěřitelné, barevné, tepající životem, plné elánu a energie.
To byly ty chvíle, které ovlivnily mé vnímání a vkus hudby. To byly úžasné chvíle s přelomovými deskami jakými jsou Black Celebration od Depeche Mode, Thriller od Michaela Jacksona, Look Sharp od Roxette, Stay on these Roads od A-ha a mnoho dalších. Desky, které jako první vstoupily do mé osobní síně slávy a už nikdy ji neopustí.
Někdy si, jako například u tohoto zápisu, uvědomuji, jak moc jsem už starý :-)
která stále překvapuje svou oblíbeností na taneční scéně. Pro mě ale zdroj prvních pohádek, Hurvínka a hitů Michala Davida.
To co je mým nostalgickým vzpomínkám nejbližší, jsou kazety. Magnetické médium, které odchází už několik let do důchodu a jen kvůli jeho nenáročnosti, lehkému nahrávání a pro mnohé, dostačující kvalitě, neodchází tak rychle, jak se předpokládalo.
I magnetofonové přehrávače - tedy kazeťáky měly a mají charakteristický zvuk. To jak magnetická hlava sjede, motůrek se rozběhne a kazeta začne otáčet, to všechno dohromady má svůj půvab. To protože tento zvuk provázel všechny ty natěšené chvíle na novou píseň, na novou desku, na chvíle strávené s muzikou.
Asi málo dnešních mladých lidí si dovede představit, co znamenalo v letech před revolucí shánění nových nahrávek a jaká byla kvalita kopie z několikanásobné kopie. Jak vlastnictví těchto nahrávek zajišťovalo uznání v kolektivu, jak automaticky zaručovalo respekt. Neexistovala možnost si jakoukoliv skupinu či interpreta koupit legálně. Neexistovala možnost si ji někde stáhnout. Jediná možnost byla poslouchat a nahrávat jednotlivé písně z hitparád v rakouských rádií, které jsme měli možnost zde na jihu naladit nebo čekat a hledat někoho, kdo zná někoho, kdo si nějakou nahrávku přivezl z návštěvy kapitalistického tábora nebo polských nelegálních burz.
A tak se vyměňovaly a přehrávaly nahrávky v rámci tříd, v rámci celé školy, v rámci kamarádů v ulici nebo sportovního klubu. Vzpomínám stále na to rozechvění, už jen tím vědomím, že ve své kapse či baťohu nesu novou nahrávku, vysněnou, vytouženou a po několika týdnech či měsících snahy, získanou. Vzpomínám, jak jsem hledal čas, kdy budu doma sám, nikým nerušen. Hlavu jsem dal až mezi bedýnky našeho hýčkaného "dvojčete" - osobního kazetového rekordéru a nevěřil jsem vlastním uším, protože ve srovnání s tím, co nabízel náš trh, nebylo možné nebýt v šoku. Srdce bušilo, tváře jsem měl červené a bylo to jako ... jako kdyby za komunistů otevřel na náměstí McDonald. Neuvěřitelné, barevné, tepající životem, plné elánu a energie.
To byly ty chvíle, které ovlivnily mé vnímání a vkus hudby. To byly úžasné chvíle s přelomovými deskami jakými jsou Black Celebration od Depeche Mode, Thriller od Michaela Jacksona, Look Sharp od Roxette, Stay on these Roads od A-ha a mnoho dalších. Desky, které jako první vstoupily do mé osobní síně slávy a už nikdy ji neopustí.
Někdy si, jako například u tohoto zápisu, uvědomuji, jak moc jsem už starý :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat