Rád bych v dalším zápise shrnul několik posledních týdnů a vrátil se tak k událostem, které jsou za námi. A jelikož to byly dny krásné, plné příjemných zážitků a červencového slunce, zdá se mi teď jejich trvání kratší, jakoby ani neměly tolik hodin, kolik hodin má každý den mít. A znovu se dostávám k otázce, na kterou nikdy nezískám odpověď. Proč je vnímaní běhu času tak relativní? Proč se v nepříjemných okamžicích minuty vlečou a ve chvílích, kdy bychom čas raději zastavili, utíkají minuty jak vteřiny?
Máme za sebou čtrnáctidenní dovolenou, poprvé tak dlouhou s Míšou a poprvé s ním u moře. Mnoho obav, nakonec nesplněných a mnoho překvapení. Báli jsme se, že pro Míšu to bude příliš dlouhá cesta, ale on krásně celou cestu, celou noc spal. Báli jsme se, že se tam bude nudit, protože budeme na jednom místě, ale on nechtěl na konci dovolené odjet. Báli jsme se, že ho bude slaná voda pálit, že se bude bát vln a hloubky. Míšu přelévaly vlny, chtěl do hloubky skákat a po několika dnech plaval s rukávky v hloubce s námi. Také jsme se báli toho, jak bude reagovat na ostatní, protože Míša je někdy svůj a ostatní lidé či děti ho někdy spíše zatěžují, takže si nakonec stejně vyhlídne svůj soukromý koutek. Nakonec se i tyto obavy ukázaly jako naprosto liché. A za to jsem rád. Celkově hodnotím letošní dovolenou, na které měl Míša s sebou i dědu a babi a nakonec i tetu a strejdu, jako moc povedenou. Navzdory anebo díky tomu, že se vše točilo kolem Míši, dostalo vše trochu jiný, neokoukaný náboj a i místa, notoricky známá, působila za zvuku Míšovo smíchu a neustálého objevování všeho neznámého, svěže.
Kromě neopakovatelných chvil strávených s Míšou, jeho prvního setkání s mořem, jeho skotačení ve vodě, blbnutí a brebentění, stojí za zmínku asi nejvíce zážitek večerních výletů do hor, na úžasné místo malého kláštera, ze kterého je vidět celá oblast pobřeží, se všemi ostrovy a ostrůvky. (Už jsem tady o tomto místě dříve psal.) Výlet lodí do starobylého města Korčula, večere v restauraci přímo na břehu moře, potápění a výlet na motorovém člunu, na němž nás zastihnul silný vítr (mistral), takže jsme si vyzkoušeli adrenalin přímo na nepokojném moři.
Po dovolené jsme během následujícího víkendu strávili jednu noc s Míšou pod stanem. Dojeli jsme se podívat za partou jedoucí vodu a zůstali na noc a následující horký den. Míšu jsme nechali večer kolem ohně "uběhat", takže když jsem ho ukládal do spacáku, tak upadal ihned do spánku. Stále však drmolil své "eště nepudeme spinkat, eště nepudeme spinkat...". My si zase mohli na chvilku připomenout atmosféru večera u ohně, pod širou oblohou, blízko šumící řeky a uvědomit si, že i tohle bývala dříve součást našeho života a že až budou jednou děti (pokud jich budeme mít více:-)) větší, zase se součástí našeho života stane. Po půlnoci přišla průtrž mračen, že jsme se báli o stan. Hromy burácely, blesky blýskaly, stan se prohýbal pod náporem vodních sloupců, na které nebyl vůbec vyroben a vetchou podlážkou prosakovala voda, ale Míša pokojně oddychoval a měl určitě své sny o raketách a jeřábech, protože právě o nich někdy mluví ze spaní nebo hned ráno, když se vyspí.
Máme za sebou čtrnáctidenní dovolenou, poprvé tak dlouhou s Míšou a poprvé s ním u moře. Mnoho obav, nakonec nesplněných a mnoho překvapení. Báli jsme se, že pro Míšu to bude příliš dlouhá cesta, ale on krásně celou cestu, celou noc spal. Báli jsme se, že se tam bude nudit, protože budeme na jednom místě, ale on nechtěl na konci dovolené odjet. Báli jsme se, že ho bude slaná voda pálit, že se bude bát vln a hloubky. Míšu přelévaly vlny, chtěl do hloubky skákat a po několika dnech plaval s rukávky v hloubce s námi. Také jsme se báli toho, jak bude reagovat na ostatní, protože Míša je někdy svůj a ostatní lidé či děti ho někdy spíše zatěžují, takže si nakonec stejně vyhlídne svůj soukromý koutek. Nakonec se i tyto obavy ukázaly jako naprosto liché. A za to jsem rád. Celkově hodnotím letošní dovolenou, na které měl Míša s sebou i dědu a babi a nakonec i tetu a strejdu, jako moc povedenou. Navzdory anebo díky tomu, že se vše točilo kolem Míši, dostalo vše trochu jiný, neokoukaný náboj a i místa, notoricky známá, působila za zvuku Míšovo smíchu a neustálého objevování všeho neznámého, svěže.
Kromě neopakovatelných chvil strávených s Míšou, jeho prvního setkání s mořem, jeho skotačení ve vodě, blbnutí a brebentění, stojí za zmínku asi nejvíce zážitek večerních výletů do hor, na úžasné místo malého kláštera, ze kterého je vidět celá oblast pobřeží, se všemi ostrovy a ostrůvky. (Už jsem tady o tomto místě dříve psal.) Výlet lodí do starobylého města Korčula, večere v restauraci přímo na břehu moře, potápění a výlet na motorovém člunu, na němž nás zastihnul silný vítr (mistral), takže jsme si vyzkoušeli adrenalin přímo na nepokojném moři.
Po dovolené jsme během následujícího víkendu strávili jednu noc s Míšou pod stanem. Dojeli jsme se podívat za partou jedoucí vodu a zůstali na noc a následující horký den. Míšu jsme nechali večer kolem ohně "uběhat", takže když jsem ho ukládal do spacáku, tak upadal ihned do spánku. Stále však drmolil své "eště nepudeme spinkat, eště nepudeme spinkat...". My si zase mohli na chvilku připomenout atmosféru večera u ohně, pod širou oblohou, blízko šumící řeky a uvědomit si, že i tohle bývala dříve součást našeho života a že až budou jednou děti (pokud jich budeme mít více:-)) větší, zase se součástí našeho života stane. Po půlnoci přišla průtrž mračen, že jsme se báli o stan. Hromy burácely, blesky blýskaly, stan se prohýbal pod náporem vodních sloupců, na které nebyl vůbec vyroben a vetchou podlážkou prosakovala voda, ale Míša pokojně oddychoval a měl určitě své sny o raketách a jeřábech, protože právě o nich někdy mluví ze spaní nebo hned ráno, když se vyspí.
Žádné komentáře:
Okomentovat