Stačí tak málo, abych se vrátil zpět. Všechny vzpomínky, pocity, strachy i naděje se objeví v hlavě, jako kdyby tam čekaly schované, připraveny na tento okamžik. Jako kdyby, narozdíl ode mě, za ty dva roky nezestárly ani o jediný den. Stačí tak málo, abych k sobě byl znovu upřímnější. Abych si znovu uvědomil, jak moc pro mě znamená Iva a Míša. Abych znovu pokorně sklonil hlavu před Tím, kdo mě jednou zachrání a kdo se nazývá mým přítelem. Ano, tak málo stačí, abych dokázal vidět jasněji mezi důležitým a nedůležitým, mezi povrchním a jdoucím do hloubky.
Stačí vidět znovu krev, mít známé pocity v břiše a únavu ...
A najednou sám v sobě, s potlačovanou hrůzou, křičím "Nééé, ještě nééé!!! Prosím, ještě nééé !!!". Žiji s vědomím, že bude hůř. Jen nevím kdy. To je to, co člověka mění, to je to, proč si už tolik nerozumím s některými lidmi, proč některým může připadat, že jsem se změnil, z mnoha věcí "vycouval", že si hraji na svém písečku, že už nejsem to, co jsem býval.
Oblečte si mé boty a zkuste si, jak tlačí, pak pochopíte.
Ale pak je prosím vraťte, protože patří mně.
Stačí vidět znovu krev, mít známé pocity v břiše a únavu ...
A najednou sám v sobě, s potlačovanou hrůzou, křičím "Nééé, ještě nééé!!! Prosím, ještě nééé !!!". Žiji s vědomím, že bude hůř. Jen nevím kdy. To je to, co člověka mění, to je to, proč si už tolik nerozumím s některými lidmi, proč některým může připadat, že jsem se změnil, z mnoha věcí "vycouval", že si hraji na svém písečku, že už nejsem to, co jsem býval.
Oblečte si mé boty a zkuste si, jak tlačí, pak pochopíte.
Ale pak je prosím vraťte, protože patří mně.
Žádné komentáře:
Okomentovat