Zrovna to tak vyšlo. Věděl jsem, že celý pracovní den zůstanu doma. S Ivou a s Míšou. Čím více se blíží konec Ivy mateřské, tím více si takových dnů vážím. I když hlásili špatné počasí, budilo nás sluníčko a tak jsme se po desáté hodině rozhodli, že si s Míšou uděláme malou procházku, zatímco Iva zůstane doma a poklidí.
Nabídka procházky byla Míšou přijata jak jinak než s nadšením. Vyrazili jsme jen tak na chvilku, ani bundy jsme si nebrali, jen foťák, to abych udělal nějakou fotku Míši, když mám zrovna čas a klid.
Když jdeme na procházku kolem zahrádek, záleží jakým se vydáme směrem. Když ale vyrazíme směrem doprava - nahoru, nemůžeme nikdy vynechat železniční přejezd a vlakovou zastávku. Je to snad nějaká klukovská magie či co, ale koleje, mašiny, bagry, stroje a jeřáby Míšu přitahují jako magnet. A tak jsme se vydali ke kolejím a zjistili, že máme štěstí, protože vláček přijede za necelých deset minut a my si ho budeme moct prohlédnout. Když se nám jednou za čas náhodou podaří být na zastávce ve správnou chvíli, vždy se díváme, jak se vláček přibližuje, jak brzdí a brzdy trochu pískají, Míša mává strojvůdci, mává lidem a ti mu odpovídají. Takový milý obrázek z rodinného alba.
A tak čekáme...a asi minutu předtím než jsme v dálce viděli vláček, ... šáhnu si do kapsy pro kapesník a nahmatávám padesátikorunu. A v tu chvíli mě to napadlo. Co kdybychom jeli? Prostě jen tak, třeba jen jednu zastávku?
A tak jsme nastoupili...koupili si jízdenku od průvodčího ve vlaku, Míša dostal barevnou jízdenku s básničkou pro hodné děti (nevím, zda by ji dostal, kdybychom jeli trochu dál) a jelo se. Míša u okénka, vzorný, nadšený, obrovský oči jako vždycky, když je něčeho úplně naplněnej, když je šťastnej, což on je často, jako všechny děti, kterým k tomu stačí většinou jen úplné maličkosti, drobnosti nebo všední věci.
Vystoupili jsme na nádraží jedné vesničky. Kolem projel traktor s hnojem a v tu chvíli jsem věděl, že tady se bude Míšovi líbit. Zeptali jsem se, kde je tady obchod. Pak jsme jeden našli, spíše obchůdek než obchod, ale na nějaké pití, rohlík a nanuk to bohatě stačilo. Museli jsme se vejít do 20 Kč, aby nám ještě zbylo na zpáteční jízdenky. Seděli jsme na lavičce zastávky, bylo krásně, povídali si s pánem, co si sedl vedle, paní z kasy přinesla Míšovi pohled s lokomotivou a svět se zdál být vlídným místem pro život.
Mohl bych ještě podrobně popisovat naši procházku po vsi a sochu nahé ženy na jedné zahradě, kterou si Míša zamiloval a nemohl se odtrhnout nebo to, jak jsme naskakovali do vlaku, protože začalo pršet a byla asi poslední letošní "letní" bouřka, po které to krásně voní. Asi by bylo dobré rozvést, jak jsem neměl dost peněz na cestu zpět a jedna slečna to za nás doplatila nebo psát o tom, jak na nás "doma" - na zastávce čekala Ivanka s deštníky.
To všechno jsou krásné a pozitivní věci, které si schovávám ve své hlavě a doufám, že tam dlouho zůstanou. Moje hlavní myšlenka pro tento zápis byla ale výzva znovu udělat něco impulzivního, něco neplánovaného. Čím jsem starší, tím je toho méně a pokaždé, když se to povede, stojí to za to. Stejně tak tomu bylo i v ten den, kdy z malé procházky kolem zahrádek byla cesta z města a zpět :-)
Nabídka procházky byla Míšou přijata jak jinak než s nadšením. Vyrazili jsme jen tak na chvilku, ani bundy jsme si nebrali, jen foťák, to abych udělal nějakou fotku Míši, když mám zrovna čas a klid.
Když jdeme na procházku kolem zahrádek, záleží jakým se vydáme směrem. Když ale vyrazíme směrem doprava - nahoru, nemůžeme nikdy vynechat železniční přejezd a vlakovou zastávku. Je to snad nějaká klukovská magie či co, ale koleje, mašiny, bagry, stroje a jeřáby Míšu přitahují jako magnet. A tak jsme se vydali ke kolejím a zjistili, že máme štěstí, protože vláček přijede za necelých deset minut a my si ho budeme moct prohlédnout. Když se nám jednou za čas náhodou podaří být na zastávce ve správnou chvíli, vždy se díváme, jak se vláček přibližuje, jak brzdí a brzdy trochu pískají, Míša mává strojvůdci, mává lidem a ti mu odpovídají. Takový milý obrázek z rodinného alba.
A tak čekáme...a asi minutu předtím než jsme v dálce viděli vláček, ... šáhnu si do kapsy pro kapesník a nahmatávám padesátikorunu. A v tu chvíli mě to napadlo. Co kdybychom jeli? Prostě jen tak, třeba jen jednu zastávku?
A tak jsme nastoupili...koupili si jízdenku od průvodčího ve vlaku, Míša dostal barevnou jízdenku s básničkou pro hodné děti (nevím, zda by ji dostal, kdybychom jeli trochu dál) a jelo se. Míša u okénka, vzorný, nadšený, obrovský oči jako vždycky, když je něčeho úplně naplněnej, když je šťastnej, což on je často, jako všechny děti, kterým k tomu stačí většinou jen úplné maličkosti, drobnosti nebo všední věci.
Vystoupili jsme na nádraží jedné vesničky. Kolem projel traktor s hnojem a v tu chvíli jsem věděl, že tady se bude Míšovi líbit. Zeptali jsem se, kde je tady obchod. Pak jsme jeden našli, spíše obchůdek než obchod, ale na nějaké pití, rohlík a nanuk to bohatě stačilo. Museli jsme se vejít do 20 Kč, aby nám ještě zbylo na zpáteční jízdenky. Seděli jsme na lavičce zastávky, bylo krásně, povídali si s pánem, co si sedl vedle, paní z kasy přinesla Míšovi pohled s lokomotivou a svět se zdál být vlídným místem pro život.
Mohl bych ještě podrobně popisovat naši procházku po vsi a sochu nahé ženy na jedné zahradě, kterou si Míša zamiloval a nemohl se odtrhnout nebo to, jak jsme naskakovali do vlaku, protože začalo pršet a byla asi poslední letošní "letní" bouřka, po které to krásně voní. Asi by bylo dobré rozvést, jak jsem neměl dost peněz na cestu zpět a jedna slečna to za nás doplatila nebo psát o tom, jak na nás "doma" - na zastávce čekala Ivanka s deštníky.
To všechno jsou krásné a pozitivní věci, které si schovávám ve své hlavě a doufám, že tam dlouho zůstanou. Moje hlavní myšlenka pro tento zápis byla ale výzva znovu udělat něco impulzivního, něco neplánovaného. Čím jsem starší, tím je toho méně a pokaždé, když se to povede, stojí to za to. Stejně tak tomu bylo i v ten den, kdy z malé procházky kolem zahrádek byla cesta z města a zpět :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat