Co napsat, abych nebyl příliš konkrétní, ale zároveň mohl psát o věcech niterných, obnažujících mě samého. Jak formulovat pocity do vět tak, aby řekly něco, co bude mít cenu číst, ale ne zase tolik, abych je byl nakonec ochotný vůbec pustit do světa? A tak se omlouvám všem šťastnějším, pro které bude dnešní příspěvek nesrozumitelný. Jsem si ale naprosto jistý, že jsou lidé, kteří mi žel rozumět budou.
Je už jedno, kdy se to stalo nebo co bylo tou příčinou. Otázka, která nikdy nebude zodpovězena dokonale. Otázka, na kterou hledám odpověď, i když vím, že tolik odpovědí, kolik úhlů pohledů, kolik momentálních rozpoložení.
Prostě se něco stalo a já jsem najednou ztratil pevnou půdu pod nohama. Nejdřív jsem nevěděl, co se stalo a proč je mi tak smutno a teskno. Najednou jsem nechápal, proč se všechno tak změnilo. Ano, svět se změnil. Už to nebylo to místo s proměnlivým počasím, v tomto světe bylo stále zataženo a paprsky se už roky neukázaly. Svět, ve kterém zůstávaly závěsy zatažené přes celý den, ve kterém přestaly v noci navždy svítit hvězdy.
Ne, že by nebylo stále mnoho věcí, ze kterých se radovat. Ne, byl to stále ten samý svět, ve kterém jsem žil předtím. To jen já to viděl jinak. Cítil jinak. Prožíval bytostně jinak. Byl to svět stínů, protože když už bylo něco krásného, bylo to tím smutnější, protože pomíjivost všeho dodávala tomu všemu patinu slz.
A pak ten tlak, ten nepřestávající tlak, kterého jsem se nemohl zbavit. Je jako svědek všeho smutného, jako váš průvodce, který nepřestává mluvit, který vás nenechá se nadechnout. Který stojí po vašem boku a vy víte, že mu neutečete, protože nemůžete utéct před sebou.
A tak stojíte ve světě plném cizích a nechápajících lidí, kteří kolem vás prochází a míjí vás a míjí se s vámi, protože nelze sdílet nesdělitelné. A tak oplácíte úsměvy, dodržujete rituály etikety a s vypětím všem svých sil hrajete největší roli svého života. A pak utíkáte od všeho, co vás nutí tuhle roli hrát a ono vás nutí úplně všechno. Nakonec je jediným útočištěm někdo, kdo vás nechá stulit se do klína a brečet, protože déle už to nemůžete unést, protože to jinak nejde, protože svět je tak smutné místo pro život, že i kdyby jste brečeli celý život, nikdy neobsáhnete jeho bolest. Protože brečet je jako dýchat, protože po brečení se alespoň trochu a na malou chvilku nadechnete.
Je už jedno, kdy se to stalo nebo co bylo tou příčinou. Otázka, která nikdy nebude zodpovězena dokonale. Otázka, na kterou hledám odpověď, i když vím, že tolik odpovědí, kolik úhlů pohledů, kolik momentálních rozpoložení.
Prostě se něco stalo a já jsem najednou ztratil pevnou půdu pod nohama. Nejdřív jsem nevěděl, co se stalo a proč je mi tak smutno a teskno. Najednou jsem nechápal, proč se všechno tak změnilo. Ano, svět se změnil. Už to nebylo to místo s proměnlivým počasím, v tomto světe bylo stále zataženo a paprsky se už roky neukázaly. Svět, ve kterém zůstávaly závěsy zatažené přes celý den, ve kterém přestaly v noci navždy svítit hvězdy.
Ne, že by nebylo stále mnoho věcí, ze kterých se radovat. Ne, byl to stále ten samý svět, ve kterém jsem žil předtím. To jen já to viděl jinak. Cítil jinak. Prožíval bytostně jinak. Byl to svět stínů, protože když už bylo něco krásného, bylo to tím smutnější, protože pomíjivost všeho dodávala tomu všemu patinu slz.
A pak ten tlak, ten nepřestávající tlak, kterého jsem se nemohl zbavit. Je jako svědek všeho smutného, jako váš průvodce, který nepřestává mluvit, který vás nenechá se nadechnout. Který stojí po vašem boku a vy víte, že mu neutečete, protože nemůžete utéct před sebou.
A tak stojíte ve světě plném cizích a nechápajících lidí, kteří kolem vás prochází a míjí vás a míjí se s vámi, protože nelze sdílet nesdělitelné. A tak oplácíte úsměvy, dodržujete rituály etikety a s vypětím všem svých sil hrajete největší roli svého života. A pak utíkáte od všeho, co vás nutí tuhle roli hrát a ono vás nutí úplně všechno. Nakonec je jediným útočištěm někdo, kdo vás nechá stulit se do klína a brečet, protože déle už to nemůžete unést, protože to jinak nejde, protože svět je tak smutné místo pro život, že i kdyby jste brečeli celý život, nikdy neobsáhnete jeho bolest. Protože brečet je jako dýchat, protože po brečení se alespoň trochu a na malou chvilku nadechnete.
Žádné komentáře:
Okomentovat