Včerejší počasí si zaslouží zápis. Bylo prostě krásně a i když hlásili, že má být 17 až 19 stupňů, přišlo nám ještě tepleji. Večer hlásilo rádio, že nejtepleji v celé republice bylo právě u nás - rovných 22 stupňů a to je na polovinu října moc hezké číslo.
Vykašlal jsem se na "nadělávání" a odešel z práce dříve. V krátkých tričkách jsme se vyhřívali na kameny dlážděném břehu řeky. Míša do vody házel vše, co se dalo sebrat. Běhal po břehu, díval se do vody a hledal, zda se pod hladinou něco nepohne. Sjížděl po zadku kamenný sráz, takže si roztrhal tepláky. My jsme si povídali, střídavě si hráli s Míšou a chtěli jsme zastavit čas.
Bylo to takové rozloučení s létem, takový poslední polibek. Snažím se být k těmto darům přírody vnímavý. Nechci je promarnit, nechat si je utéct. Vím, že to někdy nejde, že každý z nás má někdy povinnosti, které mu brání běhat po loukách, sotva vyjde sluníčko. Když to ale jen trochu jde, snažím se být venku. Neutéct do přírody, do lesa, strávit týden jen mezi domy a asfaltem je skličující představa. Být v přírodě je pro mě největší relaxace, která není luxusem, přídavkem, ale životní potřebou.
Trochu mi to připomíná mého dědu, který vždy žil strašně spjatý s přírodou. Roční období pro něj nebyl jen pojmem z vlastivědy, ale změna způsobu života. V mých dětských vzpomínkách je vždy děda + babička + zahrada. Zahrada byla místem, kde jsem ho vždycky našel, kde byl prostě pořád. Možná měl tu potřebu starat se o půdu v genech. Pocházel z vesnice a celé generace před ním žily z toho, co si vypěstovaly. Možná tam utíkal, protože v neradostné době zákazů, příkazů a pětiletek, se tam dalo zapomenout. Každopádně, čím jsem starší, tím mu víc rozumím a tím víc vnímám, jak moc na mě mají věci jako západy slunce, klesající teplota, či zpívající ptáci, vliv. Možná bych se mohl změnit, možná bych si po nějaké době zvykl vnímat věci jinak. Žít ve velkém městě, radovat se z možností, které nabízí. Ale nechci. Tak nějak bych to už nebyl já.
Vykašlal jsem se na "nadělávání" a odešel z práce dříve. V krátkých tričkách jsme se vyhřívali na kameny dlážděném břehu řeky. Míša do vody házel vše, co se dalo sebrat. Běhal po břehu, díval se do vody a hledal, zda se pod hladinou něco nepohne. Sjížděl po zadku kamenný sráz, takže si roztrhal tepláky. My jsme si povídali, střídavě si hráli s Míšou a chtěli jsme zastavit čas.
Bylo to takové rozloučení s létem, takový poslední polibek. Snažím se být k těmto darům přírody vnímavý. Nechci je promarnit, nechat si je utéct. Vím, že to někdy nejde, že každý z nás má někdy povinnosti, které mu brání běhat po loukách, sotva vyjde sluníčko. Když to ale jen trochu jde, snažím se být venku. Neutéct do přírody, do lesa, strávit týden jen mezi domy a asfaltem je skličující představa. Být v přírodě je pro mě největší relaxace, která není luxusem, přídavkem, ale životní potřebou.
Trochu mi to připomíná mého dědu, který vždy žil strašně spjatý s přírodou. Roční období pro něj nebyl jen pojmem z vlastivědy, ale změna způsobu života. V mých dětských vzpomínkách je vždy děda + babička + zahrada. Zahrada byla místem, kde jsem ho vždycky našel, kde byl prostě pořád. Možná měl tu potřebu starat se o půdu v genech. Pocházel z vesnice a celé generace před ním žily z toho, co si vypěstovaly. Možná tam utíkal, protože v neradostné době zákazů, příkazů a pětiletek, se tam dalo zapomenout. Každopádně, čím jsem starší, tím mu víc rozumím a tím víc vnímám, jak moc na mě mají věci jako západy slunce, klesající teplota, či zpívající ptáci, vliv. Možná bych se mohl změnit, možná bych si po nějaké době zvykl vnímat věci jinak. Žít ve velkém městě, radovat se z možností, které nabízí. Ale nechci. Tak nějak bych to už nebyl já.
Žádné komentáře:
Okomentovat