Podzim je už v plném proudu a já bych se tak rád nechal unášet tím, co vítr přinese. Tak rád bych si stoupnul v barevné aleji a jen tak stál, poslouchal, jak to kolem šumí, to když se listy dotknout země. Prostě jen stát a nikam nechvátat, daleko od ruchu města a hlasité hudby. Tak rád bych měl čas se jen tak se toulat a nechvátat. Zase si v sobě trochu zamést, znovu se smířit s věcmi, které nikdy nezměním a znovu se rozhodnout bojovat s těmi, které změnit mohu. Procházet se v závějích vonícího listí a dotýkat se stromů, které tady byly přede mnou a budou i po mně.
Jako včera, když jsem se díval na neuvěřitelnou barevnou paletu bukového lesa. Od matně zelené, přes odstíny žluté a hnědé, až po sytou červenou. Listy padaly všude kolem a já stál v úžasu z té podívané a z radosti, že mě ještě stále takovéhle věci dokážou zastavit. Ze zasnění mě vytrhlo Míšovo povídání. "Tatínku, já mám ručičky, hlavičku, nožičky a taky pusinku a ...." drmolil Míša a zřejmě chtěl začít vyjmenovávat všechny části těla, které zná. "A co máš v pusince?" zeptal jsem se, s edukativním pocitem otce, který aplikuje ono Komenského "škola hrou". "Škytavku" odpověděl Míša bez zaváhání a lesem zněl můj upřímný smích.
Jako včera, když jsem se díval na neuvěřitelnou barevnou paletu bukového lesa. Od matně zelené, přes odstíny žluté a hnědé, až po sytou červenou. Listy padaly všude kolem a já stál v úžasu z té podívané a z radosti, že mě ještě stále takovéhle věci dokážou zastavit. Ze zasnění mě vytrhlo Míšovo povídání. "Tatínku, já mám ručičky, hlavičku, nožičky a taky pusinku a ...." drmolil Míša a zřejmě chtěl začít vyjmenovávat všechny části těla, které zná. "A co máš v pusince?" zeptal jsem se, s edukativním pocitem otce, který aplikuje ono Komenského "škola hrou". "Škytavku" odpověděl Míša bez zaváhání a lesem zněl můj upřímný smích.
Žádné komentáře:
Okomentovat