Ludas page

Tak si někdy říkám, jak moc jsou řízeny náhody setkání s jinými lidmi? Dnes jsem se setkal s jednou ženou, když nás okolnosti vyprázdněného ranního vlaku svedly dohromady. Měli jsme možnost strávit 3 hodiny plné rozhovoru o všem možném i nemožném. Její družnost byla odzbrojující a její gestikulace, s níž předkládala argumenty k diskuzi, roztomilá. Když mluvila o svém muži, Íránci s dobrým srdcem a chutí v restauraci vyzkoušet pokaždé jiné jídlo, oči jí přitom svítily přesně tím způsobem, jakým svítí každému, kdo mluví o někom, koho miluje a kterého se už nemůže dočkat.

Holka z Čech, co se už dávno rozhodla podívat se do Anglie a zlepšit jazyk. Dnes provdaná, s americkým občanstvím, několik let žijící ve věčně prosluněném městě Los Angeles. Vysvětlovali jsme si navzájem naše pohledy na život tady a tam a sdělovali si zážitky z nejrůznějších situací, život tady a tam popisujících.

A pak vlak přijel do cílové stanice, my vystoupili, podali si ruce a rozloučili se. Věděl jsem, že je to naposled v životě, co se vidíme. Že ty uplynulé hodiny, které jsme spolu strávili, stačily na to, abychom si nebyli cizí, ale nestačily na to, abychom se mohli nazývat přáteli či alespoň známými.

A mě je to líto. Je mi líto, že další zajímavý člověk se mým životem jen mihl a zbyla z něj jen tato maličká vzpomínka v deníku s datem 10.11.2007.