Tak a je tady další podzim. Říjen je měsíc, kdy se mění ten hezký melancholický podzim v ten studený upršený a depresivní. V minulých letech jsme tuto změnu prožívali v bytě na Žižkovce, kde bylo zvláště na podzim příjemně teploučko a útulňoučko. Moc rádi na to vzpomínáme, protože to samé, ne-li více, očekáváme od našeho domečku. Těšíme se na útočiště v podzimních plískanicích, zimních chumelenicích a jarním nečasu. Zatím se soustředíme na poslední práce v domě, které nás dělí od stěhování a vybavování. Skoro každý den se něco na baráčku děje, někdo něco dělá a stavba se tak posunuje kupředu. Podle posledních vyhlídek by jsme mohli někdy na konci listopadu nebo začátku prosince bydlet. Uvidíme, necháváme to otevřené, abychom si ještě nestanovovali termíny, ze kterých budeme mít nakonec nervy. Ale v tento termín doufáme a čím dál tím více se těšíme.
Asi bych měl napsat něco o škole, která je teď moje velké téma, protože mi chtě nechtě zasahuje do života, myšlenek i volného času. Za zmínku určitě stojí moje imatrikulace, která proběhla minulý čtvrtek.
"Dostavte se v 8.15 do historické budovy Karolina ve společenském oděvu. Účast povinná, bez přístupu veřejnosti." Tak tohle stálo na papíru, který mi přišel společně s oznámením o přijetí už v červnu. Čím více se ten termín blížil, tím méně se mi chtělo do Prahy, zvlášť z toho důvodu, že ve čtvrtek šlo pouze o 2 hodiny ráno a pak prázdno a v pátek pak celý den přednášky - nalejvárna od rána až do večera. Co budu sám dělat celý čtvrtek v Praze? A budu si v práci nadělávat další den navíc nebo si vyberu další den dovolené?
Nakonec jsme to vyřešili tím nejlepším způsobem. Ivanka jela se mnou a čtvrteční odpoledne jsme společně strávili na nákupech. Ne na těch otravných nákupech, které musíme každodenně nebo každotýdenně dělat. Šlo o nákupy věcí a nábytku do našeho domu a tento fakt dal pojmu nákup úplně jiný význam.
Ale zpět k imatrikulaci. Řekli jsme si, že vyjedeme v pět ráno, aby bylo vše v pořádku a měli jsme dostatečnou rezervu. Realita byla taková, že jsme vyjížděli v půl šesté a přesto, že jsem jel na některých úsecích rychlostí pro stav mého bodového konta až moc nebezpečnou, dorazili jsme do Prahy před půl osmou. Zdržela nás objížďka kvůli frézování silnice, ale i tak jsme stále zůstával v klidu, protože časová rezerva tu stále byla.
Ale pak jsme se dostali do kolony a tolik blízké parkoviště pod Národním divadlem se mi najednou zdálo daleko jako Chorvatské pobřeží. Hodiny běžely, my popojížděli a já věděl, že na běh mezi Národní třídou a místem imatrikulace potřebuji alespoň 15 minut. Blížilo se třičtvrtě na osm a my na nábřeží popojeli jen o malý kousek. Začíná operace "blesk". Iva si sedá za volant, což bylo to poslední místo, kde by právě v Praze chtěla sedět. Já se na zadním sedadle oblékám do společenského oděvu za přihlížení za námi jedoucího auta. Najednou Iva vidí metro, které skýtá naději přesunout se o dvě zastávky dál během několika málo minut. Ještě s povolenou kravatou vyskakuji z auta, zanechávám Ivu napospas ucpané a neznámé Praze a utíkám k metru. Najednou zjišťuji, že metro je zavřené, stanice se opravuje, otáčím se, vidím že kolona se pohnula a Iva mizí pryč a vím, že teď to opravdu nestíhám A tak běžím, proplétám se v koloně mezi auty a Ivu dobíhám. Nezbývá než čekat dalších pár minut. U divadla vyskakuji a utíkám. Boty, které na běh příliš designované nejsou, klapou o chodník. V ruce mám papír, mapku, kterou jsem si vytisknul. Nejprve hledám nejvhodnější ulice, ptám se lidí, protože nemám čas něco hledat, pak dobíhám na náměstí a hledám správnou budovu. Přesně v 8:15 vbíhám do vstupní haly, zpocený, udýchaný, mírně psychicky vydeptaný - prostě přesně v opačném stavu, než jsem chtěl, než jsem si přál a plánoval.
Tak teď jen doufám, že začátek nepředznamená i průběh a že takhle nebude probíhat celá moje škola :-)
Asi bych měl napsat něco o škole, která je teď moje velké téma, protože mi chtě nechtě zasahuje do života, myšlenek i volného času. Za zmínku určitě stojí moje imatrikulace, která proběhla minulý čtvrtek.
"Dostavte se v 8.15 do historické budovy Karolina ve společenském oděvu. Účast povinná, bez přístupu veřejnosti." Tak tohle stálo na papíru, který mi přišel společně s oznámením o přijetí už v červnu. Čím více se ten termín blížil, tím méně se mi chtělo do Prahy, zvlášť z toho důvodu, že ve čtvrtek šlo pouze o 2 hodiny ráno a pak prázdno a v pátek pak celý den přednášky - nalejvárna od rána až do večera. Co budu sám dělat celý čtvrtek v Praze? A budu si v práci nadělávat další den navíc nebo si vyberu další den dovolené?
Nakonec jsme to vyřešili tím nejlepším způsobem. Ivanka jela se mnou a čtvrteční odpoledne jsme společně strávili na nákupech. Ne na těch otravných nákupech, které musíme každodenně nebo každotýdenně dělat. Šlo o nákupy věcí a nábytku do našeho domu a tento fakt dal pojmu nákup úplně jiný význam.
Ale zpět k imatrikulaci. Řekli jsme si, že vyjedeme v pět ráno, aby bylo vše v pořádku a měli jsme dostatečnou rezervu. Realita byla taková, že jsme vyjížděli v půl šesté a přesto, že jsem jel na některých úsecích rychlostí pro stav mého bodového konta až moc nebezpečnou, dorazili jsme do Prahy před půl osmou. Zdržela nás objížďka kvůli frézování silnice, ale i tak jsme stále zůstával v klidu, protože časová rezerva tu stále byla.
Ale pak jsme se dostali do kolony a tolik blízké parkoviště pod Národním divadlem se mi najednou zdálo daleko jako Chorvatské pobřeží. Hodiny běžely, my popojížděli a já věděl, že na běh mezi Národní třídou a místem imatrikulace potřebuji alespoň 15 minut. Blížilo se třičtvrtě na osm a my na nábřeží popojeli jen o malý kousek. Začíná operace "blesk". Iva si sedá za volant, což bylo to poslední místo, kde by právě v Praze chtěla sedět. Já se na zadním sedadle oblékám do společenského oděvu za přihlížení za námi jedoucího auta. Najednou Iva vidí metro, které skýtá naději přesunout se o dvě zastávky dál během několika málo minut. Ještě s povolenou kravatou vyskakuji z auta, zanechávám Ivu napospas ucpané a neznámé Praze a utíkám k metru. Najednou zjišťuji, že metro je zavřené, stanice se opravuje, otáčím se, vidím že kolona se pohnula a Iva mizí pryč a vím, že teď to opravdu nestíhám A tak běžím, proplétám se v koloně mezi auty a Ivu dobíhám. Nezbývá než čekat dalších pár minut. U divadla vyskakuji a utíkám. Boty, které na běh příliš designované nejsou, klapou o chodník. V ruce mám papír, mapku, kterou jsem si vytisknul. Nejprve hledám nejvhodnější ulice, ptám se lidí, protože nemám čas něco hledat, pak dobíhám na náměstí a hledám správnou budovu. Přesně v 8:15 vbíhám do vstupní haly, zpocený, udýchaný, mírně psychicky vydeptaný - prostě přesně v opačném stavu, než jsem chtěl, než jsem si přál a plánoval.
Tak teď jen doufám, že začátek nepředznamená i průběh a že takhle nebude probíhat celá moje škola :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat