21. prosince vstoupí naše republika do Shengenského prostoru. To se mimo jiné projeví nejvíce tím, že odpadnou kontroly na hranicích, ať už to budou ty, které známe z cest autem na dovolenou či nákupu nebo v letištních halách. Pro mnoho z vás něco něco, nad čím se možná ani nepozastavíte. "Je to přeci normální důsledek našeho vstupu do Evropské unie", řekne možná někdo z vás. Dovolte mi ale, abych se nad tím pozastavil já, protože to událost hodná pozastavení zcela jistě je.
Hranice na západ. To je pojem o kterém by mohl každý, kdo zažil onu neslavnou socialistickou éru naší smutné historie, dlouho vyprávět. Pro mě, jako dítě, to bylo území, které bylo zakázané. Nepřemýšlel jsem nad tím, prostě to tak bylo a mě nepřišlo divné, že při každé cestě na Lipno nás kontroluj několik kilometrů před hranicemi, kolem kterých cesta na Lipno vedla,parta vojáku s nabitými samopaly, ochotných splnit svou přísahu a ochránit nás před imperialistickými utlačovateli. Ano, bral jsem to jako samozřejmost, ale nikdy ne jako samozřejmost, která by mi byla příjemná. Měl jsem vždy strach a ten pocit strachu nikdy nezmizel. Vždy, když jsme se k hranicím blížili, cítil jsem ho.
A pak jsme dostali příslib. Naše rodina dostala za vydatného přispění známého, který se naší výpravy několika aut účastnil také, důvěru vycestovat. Obrovská věc, až neuvěřitelná. Naši věřili, že to bude jen jednou za život, že taková šance se už nenaskytne. A pak se blížíme k hranicím a je cítit nervozita a stres. Zastavujeme. A přichází strážce brány. Člen policejního sboru, který může být doma klidně pro smích, ale tady je povýšen na soudce. Soudce na všemi vašimi nadějemi a očekáváním. Soudce, který si chce svou část moci náležitě vychutnat a užít, soudce, který ví, že si může nechat líbat prsteny na své ruce. Soudce, který se blahosklonně sníží a s neochotnou a tvrdou tváří vyžaduje vyjádření pokory, úcty a nejlépe však vašeho ponížení. Když se mu ho dostane v dostatečné míře, v tak velké, že nemusí přistoupit k dalším opatření, jak si ho vynutit, uspokojivě pokyne hlavou, vrátí pasy a ostatní dokumenty, přestane se všetečně vyptávat a zvedne tu zatracenou závoru, za kterou se dýchá svobodněji.
Anebo další vzpomínka. Rok 1989. V pěkné Ladě Žiguli, která nám doma nedělá ostudu, přijíždí naše rodina na znovuotevřené hranice s Rakouskem. Na tváři rakouského celníka lze najít mnoho emocí, určitě mezi ně patří lítost. O pár let později se lítost mění spíše na něco, co cítíme při pohledu na ukrajinské dělníky. Jakýsi pocit vlastní nadřazenosti, ne tím rasistickým způsobem, spíše ve smyslu vyspělosti společnosti i ducha. A znovu ten pocit strachu a léty zažitá obava a otázka "Co když"? "Co když se mu nebudeme líbit?" "Co když na nás něco najde?" "Co když řekne, abychom si zajeli do odstavného pruhu?" "Co když, co když, co když..." Příslušník sloužící veřejnost se mění na veřejnosti parazitujícího. Služba lidu se mění na službu vlastního ega.
Tak proto mám radost, že tento pocit méněcennosti je, jak pevně doufám, navždy minulostí. Minulostí nezapomenutelnou i když by snad zapomenutelná raději být měla...
Hranice na západ. To je pojem o kterém by mohl každý, kdo zažil onu neslavnou socialistickou éru naší smutné historie, dlouho vyprávět. Pro mě, jako dítě, to bylo území, které bylo zakázané. Nepřemýšlel jsem nad tím, prostě to tak bylo a mě nepřišlo divné, že při každé cestě na Lipno nás kontroluj několik kilometrů před hranicemi, kolem kterých cesta na Lipno vedla,parta vojáku s nabitými samopaly, ochotných splnit svou přísahu a ochránit nás před imperialistickými utlačovateli. Ano, bral jsem to jako samozřejmost, ale nikdy ne jako samozřejmost, která by mi byla příjemná. Měl jsem vždy strach a ten pocit strachu nikdy nezmizel. Vždy, když jsme se k hranicím blížili, cítil jsem ho.
A pak jsme dostali příslib. Naše rodina dostala za vydatného přispění známého, který se naší výpravy několika aut účastnil také, důvěru vycestovat. Obrovská věc, až neuvěřitelná. Naši věřili, že to bude jen jednou za život, že taková šance se už nenaskytne. A pak se blížíme k hranicím a je cítit nervozita a stres. Zastavujeme. A přichází strážce brány. Člen policejního sboru, který může být doma klidně pro smích, ale tady je povýšen na soudce. Soudce na všemi vašimi nadějemi a očekáváním. Soudce, který si chce svou část moci náležitě vychutnat a užít, soudce, který ví, že si může nechat líbat prsteny na své ruce. Soudce, který se blahosklonně sníží a s neochotnou a tvrdou tváří vyžaduje vyjádření pokory, úcty a nejlépe však vašeho ponížení. Když se mu ho dostane v dostatečné míře, v tak velké, že nemusí přistoupit k dalším opatření, jak si ho vynutit, uspokojivě pokyne hlavou, vrátí pasy a ostatní dokumenty, přestane se všetečně vyptávat a zvedne tu zatracenou závoru, za kterou se dýchá svobodněji.
Anebo další vzpomínka. Rok 1989. V pěkné Ladě Žiguli, která nám doma nedělá ostudu, přijíždí naše rodina na znovuotevřené hranice s Rakouskem. Na tváři rakouského celníka lze najít mnoho emocí, určitě mezi ně patří lítost. O pár let později se lítost mění spíše na něco, co cítíme při pohledu na ukrajinské dělníky. Jakýsi pocit vlastní nadřazenosti, ne tím rasistickým způsobem, spíše ve smyslu vyspělosti společnosti i ducha. A znovu ten pocit strachu a léty zažitá obava a otázka "Co když"? "Co když se mu nebudeme líbit?" "Co když na nás něco najde?" "Co když řekne, abychom si zajeli do odstavného pruhu?" "Co když, co když, co když..." Příslušník sloužící veřejnost se mění na veřejnosti parazitujícího. Služba lidu se mění na službu vlastního ega.
Tak proto mám radost, že tento pocit méněcennosti je, jak pevně doufám, navždy minulostí. Minulostí nezapomenutelnou i když by snad zapomenutelná raději být měla...
Žádné komentáře:
Okomentovat