Vybíhám z chaty, beru schody po dvou, utíkám k brance a startuji "pincka". Věrného přítele, který nahradil kolo a stal se symbolem našeho dospívání. Díky němu se posunuly naše hranice, není problém dojet k rybníku, k řece či do vedlejších vesnic během krátké chvilky. Nejsme už odkázáni na pomoc rodičů někam se dopravit, a co víc, rodiče přesně neví, kde jsme. Jezdíme zásadně bez helem, bez řidičků a techničáků. Snažím se nemyslet na to, že prázdniny se přehouply do své druhé poloviny. Na sobě mám džínové kraťasy, sám jsem si ustřihnul nohavice, tričko, které už nosím několik dní a které voní létem, lesem a mnou. Několikrát denně se koupeme a plavky k tomu nepotřebujeme, vlastně moc nepotřebujeme ani spodní prádlo. Slunce mi na nestřihaných vlasech melíruje světlé pruhy. Ležíme s klukama u vody, v puse žmoulám zažloutlý stonek trávy a znovu a znovu povídáme o tom, jaké to jednou bude. Co bychom chtěli v životě dělat nebo spíš co bychom nechtěli, jaká holka v okolí je nejhezčí a zda by nechtěla s někým z nás chodit. Kdybych dnes ty diskuze slyšel, nevím, zda bych se smál nebo brečel.
Jeden z nás se zvedá a jede od rybníka do krámu ve vesnici koupit colu, ten symbol luxusu, který nám byl tak nedostupný a teď ho najednou prodávají všude. Peněz na ni máme dost, ve vsi jsou filmaři a my si přivyděláváme jako kompars. V hospodě točím pivo Javorskému nebo Zázvorkové. Dnes režisér Jiří Strach mi tehdy jako pražský puberťák leze na nervy tím, jak by chtěl mezi nás zapadnout. Nemá šanci.
Existuje jen málo chvil, kdy se člověk cítí tak dobře, uvolněně a na svém místě, jako v partě, kde má každý své místo a kde jste sám sebou. Vím, že to patří minulosti a že všechny mé pozdější party a společenství, jichž jsem byl nebo jsem součástí, vždy už obsahovaly velkou dávku kritičnosti a neloajálnosti a už nikdy nedosahovaly té mety. Snad to není mou nesoudností ani optimistickou iluzí při pohledu do minulosti, spíš je to tím věkem. Věkem, který přináší určitou dávku naivity a čistoty foglarovského klukovství. Věkem, ve kterém slovo odpovědnost nabývá jiných podob než jakých má pro mě dnes.
Přesouváme se, opouštíme louku u rybníka. Skoro pokaždé někoho vezu, slunce zapadá a obilí, které ještě nestihli sklidit, má barvu bronzu. Schnou mi vlasy. Přijíždíme ke vsi, ale hned na jejím začátku odbočujeme vlevo na jednu z vyhlídek. Vylézáme na strom, usazujeme se, usrkáváme colu a díváme se na celé panorama Kleti a Blanského lesa, na krajinu plnou vesniček, zelených luk, lesů a rybníků zvoucích ke koupání. A slunce zapadá a scéna dostává na plastičnosti, je postupně prokreslována stíny. My jsme ale v klidu, víme, že slunce zítra vyjde zase a že nás čeká ten navlas stejný den jako byl dnešek.
A to je dobře. Moc dobře
Jeden z nás se zvedá a jede od rybníka do krámu ve vesnici koupit colu, ten symbol luxusu, který nám byl tak nedostupný a teď ho najednou prodávají všude. Peněz na ni máme dost, ve vsi jsou filmaři a my si přivyděláváme jako kompars. V hospodě točím pivo Javorskému nebo Zázvorkové. Dnes režisér Jiří Strach mi tehdy jako pražský puberťák leze na nervy tím, jak by chtěl mezi nás zapadnout. Nemá šanci.
Existuje jen málo chvil, kdy se člověk cítí tak dobře, uvolněně a na svém místě, jako v partě, kde má každý své místo a kde jste sám sebou. Vím, že to patří minulosti a že všechny mé pozdější party a společenství, jichž jsem byl nebo jsem součástí, vždy už obsahovaly velkou dávku kritičnosti a neloajálnosti a už nikdy nedosahovaly té mety. Snad to není mou nesoudností ani optimistickou iluzí při pohledu do minulosti, spíš je to tím věkem. Věkem, který přináší určitou dávku naivity a čistoty foglarovského klukovství. Věkem, ve kterém slovo odpovědnost nabývá jiných podob než jakých má pro mě dnes.
Přesouváme se, opouštíme louku u rybníka. Skoro pokaždé někoho vezu, slunce zapadá a obilí, které ještě nestihli sklidit, má barvu bronzu. Schnou mi vlasy. Přijíždíme ke vsi, ale hned na jejím začátku odbočujeme vlevo na jednu z vyhlídek. Vylézáme na strom, usazujeme se, usrkáváme colu a díváme se na celé panorama Kleti a Blanského lesa, na krajinu plnou vesniček, zelených luk, lesů a rybníků zvoucích ke koupání. A slunce zapadá a scéna dostává na plastičnosti, je postupně prokreslována stíny. My jsme ale v klidu, víme, že slunce zítra vyjde zase a že nás čeká ten navlas stejný den jako byl dnešek.
A to je dobře. Moc dobře
5 komentářů:
Jojo, Ludíku, mám hodně podobné zážitky Tak třeba ten rybnik, to obili a vyhlídku... přesně vím, o čem mluvíš.... tyhle vzpomínky už navždy zůstanou. A já jsem moc ráda, že je mám :-))))) Bylo to krásný... Lucka
Luci, je to tak. Část těchto vzpomínek sdílíš se mnou. Měli jsme tu přednost mít takový dětství. Kdyby se tak člověk mohl do těch let alespoň na chvíli vrátit, jen tak si odskočit, jako když člověk přepne v televizi program...
Kéž by....:-( L.
Ahol Luďo,
tolik nostalgie :-))) . Vzpomínám na tu svou partu v Purkarci. Ono na těch vesnicích to probíhalo podobně, bezstarostnost, pohoda, plány a sny , první lásky. Dnes už s toho zbyly jen vzpomínky. U mne je to umocněno ještě tím, že řada míst, která mám v srdci , skončila pod vodou Hvěvkovické přehrady. Místo kde jsme měli srazy, kde jsme klábosili o všem možném, místo, kde jsem měl první rande. Plány a sny odnesla voda. Někteří se museli odstěhovat, přišel čas vojenských služeb a hodně se tím změnilo. Najednou i já byl někde jinde, a z těch co zbyli, se stali s prominutím hospodsští povaleči a najednou si s nimi nemáš ani co říct a setkání proběhnou ve fádním " Ahoj, jak se máš?". Proto jsem i Pánu Bohu vděčnej za budějckou mládežnickou partu, s kterou jsem prožil řadu veselých, ale někdy i smutných věcí. Tak jak je život přinášel. Řadu z nich jsou naše společné. A i když jsem už 9 let v Plzni o téhle partě mohu říct, že vždy mohu navázat tam , kde jsem skončil.
Potom jsem si vzpoměl ještě na jeden citát, ani nevím, kdo ho řekl, ale pasuje na tohle téma. "Chraň si své vzpomínky, je to kolikrát to jediné, co ti zůstane." A je fajn, že máme na co vzpomínat. Radek
hezký. Si říkám, že se teď flákám jak kravskej ocas a že bych se mohla cítit podobně jako ve 13-14, ale už to takový asi nikdy nebude - jako s holkama o prázdinách v HK :o)Nebo si tu minulost človek moc idealizuje.. Zuz.
Okomentovat