Ludas page

Přišlo to znenadání, jako přichází většina nepříjemných věcí. Člověk totiž žije s mylným pocitem, že život bude vždy klidný a bez bolesti. Proto ho to tolik překvapilo. Podíval se na hodinky, viděl zvláštní soustavu grafických prvků a čísel, malou a velkou ručičku, ale nevěděl, co znamenají. Věděl, co mají znamenat, ale najednou si nemohl vzpomenout, jakým způsobem to zjistit. Zaplašil panické myšlenky na nějakou nemoc, vždyť mu ještě není ani padesát!

Uvědomoval si, že to není v pořádku, ale za chvíli si najednou vzpomněl, ve vteřině viděl, kolik hodin právě je, této příhodě se zasmál a snažil se už na ni už nemyslet. Takové myšlenky se přece pro ředitele velkého státního podniku nehodí. Jenže takových zážitků začalo postupně přibývat. Schůzky, na které přicházel o hodinu dříve, o hodinu později nebo vůbec, vzpomínky, které záhadně mizely, chvíle, kdy se ve svém chování nepoznával.

CT vyšetření ukázalo přičinu - počátek alzheimerovy choroby. Šok. Hrůza. "Co se ze mě stane? Dementní neschopný jedinec?" Za ruku mě drží moje žena, vždy statečnější než já, přesto nedokážu zastavit své zoufalé myšlenky: "Vždyť moje děti studují, těším se na vnoučata, mám své postavení, které jsem si celý život budoval ..."

Přes všechno uklidňování doktorů o léčbě, která nemoc zastaví či alespoň pozastaví, jeho život nabral jasný směr. Odchod z práce, bez poct a bez oslav, na přímluvu známého získání externího místa učitele, po čase, jak se nemoc zhoršovala ztráta i tohoto místa, vyšetření za vyšetřením, invalidní důchod, hodiny, dny a měsíce samoty doma.

Tento příběh mi vyprávěla jedna žena s věkem po padesátce. Jen tak jsme se navzájem zeptali, jak se ten druhý má. Jeli jsme spolu ve výtahu. Ona s pohnutím v hlase oznamovala, že svého muže, připomínající spíše už malé dítě, neschopné se o sebe postarat, právě dnes odváží do pečovatelského domu. S výčitkami, ale dotlačena okolnostmi. Unavená, smutná, odevzdaná.

A já jsem jen mohl poslouchat a projevit dostatečnou empatii. Víc nešlo. Znovu jsem si uvědomil, jak ve spěchu a pod tíhou všech poviností nebo zálib, zapomínáme na vlastní smrtelnost a pokud už si ji někdy připustíme, necháváme se unést představou klidné a pokojné smrti ve spánku v 85 letech, samozřejmě doma ve vlastní posteli, neopuštěni, stále vitální. Je potřeba si uvědomit, že drtivá většina z nás ale takové štěstí mít nebude.

Nechci, aby můj dnešní zápis vyzněl negativně. Spíše je výzvou pro mě i pro vás k nasměrování se k hodnotám, které jsou trvalé, to abychom se smrti tolik nebáli, k investicím do vztahů, to abychom nezůstali na stará kolena sami a k vyššímu standardu chování, to abychom s sebou až do konce života nevláčeli vinu za křivdy spácháné na svém okolí.