Vánoce se pomalu blíží, stejně jako počet a intenzita všemožných elektrických svíček, světélek a blikaček, zářících poslední dobou do brzo nastávající tmy. Někdy mám pocit, že se lidé, ochuzeni o bílé Vánoce, snaží množstvím svítících světélek tomuto času vtisknout trochu více romantiky, pohádkovosti a výjimečnosti, než skýtá pohled do nezasněžené a obnažené krajiny.
Dlužím deníku napsat pár drobností o Míšovi. Tak například o tom, že nám ze školky každý den nosí jakési trofeje či artefakty, nasbírané při procházce. Člověk by řekl, že jde jen o obyčejnou šišku, šípek nebo větvičku s jehličím, ale jelikož Míša tomuto kroku přikládá velikou vážnost, musíme se i my tvářit, jako kdyby šlo o něco vzácného a výjimečného. Učitelka ve školce mi řekla, že se s tím ještě nesetkala a že to nikdo jiný nedělá. Prostě přijdu do školky a Míša má vždy připravené pro mě a pro babičku, ke které ho vedu, dárečky. Nikdo ho k tomu nikdy nenabádal. Kde se to v té jeho hlavičce vzalo, nevím. A tak mám pravidelně v kapse šípky a jehličí a v práci u monitoru se mi hromadí šišky. Kam to všechno dává babička, to je mi záhadou. Vždy Míšovi říkám, že si to pečlivě schovám, abych to měl na památku a vždy si na něj vzpomněl. Jako kdybych si na něj tak často nevzpomínal i bez toho všeho. Je to sice zvláštní, ale je to pro mě moc milé. Je to jedna z drobností, kterých jsou desítky a které na něm miluju.
Znova se k nám vrátila éra písmen. Jeden čas to byla móda. Tehdy písmena Míšu zajímala a chtěl se je naučit. Potom to přestalo a my si mysleli, že jsme s písmeny skončili. A teď je to tu znovu, jen s tím rozdílem, že Míša písmena píše. Zase to přišlo samo, nikdo ho to neučil ani ho k tomu nenutil. Ještě nepřišel na to, jak se skládají samohlásky a souhlásky, ale už si uvědomuje, na jaké písmeno začíná kterékoliv slovo. Dál chce, abychom mu diktovali další písmena, které slovo obsahuje a on je začne tiskace psát. Většinou jde o jména. A tak diktujeme a jsme překvapeni, že se nezastaví ani před dvojitým v nebo tvrdým y. Pokaždé, když si s někým hraje, něco pochytí a ihned to začne používat. Tahle dětská vlastnost mě neustále udivuje. Například nevěděl, co jsou to koledy. Jdu s ním ze školky a viděl jsem plakátek, že příští týden tam bude besídka a že budou zpívat koledy. Tak se ptám "Míšo, zpíváte ve školce koledy?". "Nezpíváme", odpovídá Míša. "A víš co jsou to koledy?", ptám se ho a on odpovídá, že neví. Vysvětluji mu, že koledy jsou takové vánoční písně, které budou zpívat na besídce a on kýve, že takové písně ve školce zpívají. Přijdeme domu a já slyším, jak Míša vypráví Ivě, že ve školce zpívají koledy. A tak zírám a říkám si, kdybych tak byl schopen všechny nové termíny, slova a fakta zpracovat tak rychle, uložit si je v hlavě a ihned je aplikovat ve svém životě.
Pro děti je to přirozené a mě tahle dětská vlastnost, nacucávat všechny informace kolem sebe jako houba, fascinuje.
Vánoce se pomalu blíží a my se těšíme na dny, které prožijeme spolu. Dny, ve kterých se čas alespoň na chvíli zpomalí a my se nadechneme. Už aby to tady bylo. :-)
Dlužím deníku napsat pár drobností o Míšovi. Tak například o tom, že nám ze školky každý den nosí jakési trofeje či artefakty, nasbírané při procházce. Člověk by řekl, že jde jen o obyčejnou šišku, šípek nebo větvičku s jehličím, ale jelikož Míša tomuto kroku přikládá velikou vážnost, musíme se i my tvářit, jako kdyby šlo o něco vzácného a výjimečného. Učitelka ve školce mi řekla, že se s tím ještě nesetkala a že to nikdo jiný nedělá. Prostě přijdu do školky a Míša má vždy připravené pro mě a pro babičku, ke které ho vedu, dárečky. Nikdo ho k tomu nikdy nenabádal. Kde se to v té jeho hlavičce vzalo, nevím. A tak mám pravidelně v kapse šípky a jehličí a v práci u monitoru se mi hromadí šišky. Kam to všechno dává babička, to je mi záhadou. Vždy Míšovi říkám, že si to pečlivě schovám, abych to měl na památku a vždy si na něj vzpomněl. Jako kdybych si na něj tak často nevzpomínal i bez toho všeho. Je to sice zvláštní, ale je to pro mě moc milé. Je to jedna z drobností, kterých jsou desítky a které na něm miluju.
Znova se k nám vrátila éra písmen. Jeden čas to byla móda. Tehdy písmena Míšu zajímala a chtěl se je naučit. Potom to přestalo a my si mysleli, že jsme s písmeny skončili. A teď je to tu znovu, jen s tím rozdílem, že Míša písmena píše. Zase to přišlo samo, nikdo ho to neučil ani ho k tomu nenutil. Ještě nepřišel na to, jak se skládají samohlásky a souhlásky, ale už si uvědomuje, na jaké písmeno začíná kterékoliv slovo. Dál chce, abychom mu diktovali další písmena, které slovo obsahuje a on je začne tiskace psát. Většinou jde o jména. A tak diktujeme a jsme překvapeni, že se nezastaví ani před dvojitým v nebo tvrdým y. Pokaždé, když si s někým hraje, něco pochytí a ihned to začne používat. Tahle dětská vlastnost mě neustále udivuje. Například nevěděl, co jsou to koledy. Jdu s ním ze školky a viděl jsem plakátek, že příští týden tam bude besídka a že budou zpívat koledy. Tak se ptám "Míšo, zpíváte ve školce koledy?". "Nezpíváme", odpovídá Míša. "A víš co jsou to koledy?", ptám se ho a on odpovídá, že neví. Vysvětluji mu, že koledy jsou takové vánoční písně, které budou zpívat na besídce a on kýve, že takové písně ve školce zpívají. Přijdeme domu a já slyším, jak Míša vypráví Ivě, že ve školce zpívají koledy. A tak zírám a říkám si, kdybych tak byl schopen všechny nové termíny, slova a fakta zpracovat tak rychle, uložit si je v hlavě a ihned je aplikovat ve svém životě.
Pro děti je to přirozené a mě tahle dětská vlastnost, nacucávat všechny informace kolem sebe jako houba, fascinuje.
Vánoce se pomalu blíží a my se těšíme na dny, které prožijeme spolu. Dny, ve kterých se čas alespoň na chvíli zpomalí a my se nadechneme. Už aby to tady bylo. :-)
2 komentáře:
Ludíku, díky za tvůj zápis. I já, když jsem Míšu ve školce vyzvedávala, tak jsem pravidelně dostávala dárečky :-) a teď na ně koukám, protože je mám vystavené v práci na okně a vždy, když se na ně podívám, tak si na mojeho Kolomba vzpomenu. Normálně se těším, až se v únoru budu učit na další státnice, že si polední čas budu zpříjemňovat vyzvedáváním Míši ze školky. Je to hrozně fajn..
Co se týče písmenek, tak dneska jsem zrovna ukazovala asi pěti kolegům tři papíry, které u nás Míša v sobotu napsal. Seděl a řekl, že napíše "Lucinka". A napsal. Pak jsem mu řekla, ať napíše jméno Šárka a Míša, protože u nás zrovna byli. Sednul a bylo to. Až u čtvrtého jména "Honzík" měl problém s písmenem "N", které ale u Lucinky zvládnul. Vyrazil nám tím dech, jaký je šikula. No a kolegové včetně šéfa dnes nevěřícně kroutili hlavou, že to ani není možné. Vzhledem k tomu, že šéf má o půl roku starší holčičku a vždy se chlubí, co už umí a jak je chytrá a šikovná, tak tipuji, že tento víkend s ní stráví učením písmenek, aby se mi co nejdříve mohl pochlubit, že nejenom můj synovec je tak šikovný :-))) jsem na Míšu moc pyšná:-) Lucka
ahoj ..
já jsem hrozná máma. Vím, že Kuba T. sbírá mamce taky dárečky a ta má doma velkou krabici, kam si je všechny schovává, kamínky, větvičky, kytičky atd.. já to dám do kapsy a před domem vyhodím .. o kytkách holkám říkám, ať je nechávají růst :-)) a co se týče písmenek jsme na tom podobně, akorát mi přijde, že Hana nedělá nic s takovým zápalem jako Míša .. Mějte se hezky, doufám, že hezké svátky si popřejem osobně
Markéta
Okomentovat