Pohled z okna nabízí netradiční scenérii zamrzlé řeky, zasněžených střech a poletujících vloček. Dříve obyčejný lednový obraz krajiny je dnes spíše vzácností. Procházka zasněženou krajinou je pro mě očišťujícím zážitkem, těžko popsatelným a těžko přenositelným. Snad jako kdyby mráz a sníh, který tak taktně zakryl špínu a nevlídnost předchozího dlouhého podzimu, zakryl i to špatné a smutné ve mně. Vím, že to tam je, ale na první pohled to nevidím a to je uklidňující. Možná je v tom také trochu optimismu, že podzim, ten listopadový představující nevlídné plískanice a celodenní šero, je za námi. Dny se začínají prodlužovat a já v sobě cítím radost, že je přede mnou veselejší období.
Celé moje dětství je ovlivněno časem stráveným na vesnici a na chatě. Protože bylo těžké chatu za několik málo hodin v pátek večer vytopit, jezdil jsem s tátou v pátek jen já a druhý den přijížděla mamka s malou sestřičkou. Vzpomínám, jak jsem si v podkroví v takové večery četl. Zachumlaný do peřiny, lampička na skříňce a jinak tma. Koukala mi jen hlava a ruka, která držela knihu. Venku fičel vítr a opíral se do střechy, takže co chvíli zapraskala a já měl pocit, že o drsné kanadské divočině jen nečtu, ale že v ní jsem. Nad hlavou jsem měl plátno, chvělo se a vítr sténal a křičel, to jak mě chtěl vylákat ze stanu ven. Já jsem se ale nedal. Ležel jsem dál v kožešinovém spacím pytli a věděl, že když ještě vydržím, bouře přejde a já otevřu stan a rozhlédnu se po nekonečné bílé pláni a syknu bolestí, to jak mě oslepí intenzita odráženého světla, třpytivé milióny jiskřiček slunce na všech těch vločkách kilometry daleko.
Zima k mému životu patřila odjakživa. Strávil jsem na horách hodně času. Myslím, že víc než kdo jiný. Kromě pravidelných dovolených s rodiči to byly každý rok lyžařské kurzy, na které si mě bral táta - učitel. V neposlední řadě pak většina víkendů od listopadu do dubna, kdy jsem na lyžích závodil.
Vždy, když napadne sníh a ucítím ledový vítr, vím, že mě volají hory. Lákají mne a svádí. Zatím odolávám. Vím, že přijde čas a znovu uvidím známé hřebeny hor a zasněžená úbočí. Znovu mě přepadne ten pocit majestátnosti a s ním i pocit pokory, kterou člověk musí cítit, stojící uprostřed té tiché krásy a důstojnosti.
Zimo, vítej. Začínáš nám být vzácná. Díky, že jsi se ukázala.
Celé moje dětství je ovlivněno časem stráveným na vesnici a na chatě. Protože bylo těžké chatu za několik málo hodin v pátek večer vytopit, jezdil jsem s tátou v pátek jen já a druhý den přijížděla mamka s malou sestřičkou. Vzpomínám, jak jsem si v podkroví v takové večery četl. Zachumlaný do peřiny, lampička na skříňce a jinak tma. Koukala mi jen hlava a ruka, která držela knihu. Venku fičel vítr a opíral se do střechy, takže co chvíli zapraskala a já měl pocit, že o drsné kanadské divočině jen nečtu, ale že v ní jsem. Nad hlavou jsem měl plátno, chvělo se a vítr sténal a křičel, to jak mě chtěl vylákat ze stanu ven. Já jsem se ale nedal. Ležel jsem dál v kožešinovém spacím pytli a věděl, že když ještě vydržím, bouře přejde a já otevřu stan a rozhlédnu se po nekonečné bílé pláni a syknu bolestí, to jak mě oslepí intenzita odráženého světla, třpytivé milióny jiskřiček slunce na všech těch vločkách kilometry daleko.
Zima k mému životu patřila odjakživa. Strávil jsem na horách hodně času. Myslím, že víc než kdo jiný. Kromě pravidelných dovolených s rodiči to byly každý rok lyžařské kurzy, na které si mě bral táta - učitel. V neposlední řadě pak většina víkendů od listopadu do dubna, kdy jsem na lyžích závodil.
Vždy, když napadne sníh a ucítím ledový vítr, vím, že mě volají hory. Lákají mne a svádí. Zatím odolávám. Vím, že přijde čas a znovu uvidím známé hřebeny hor a zasněžená úbočí. Znovu mě přepadne ten pocit majestátnosti a s ním i pocit pokory, kterou člověk musí cítit, stojící uprostřed té tiché krásy a důstojnosti.
Zimo, vítej. Začínáš nám být vzácná. Díky, že jsi se ukázala.
3 komentáře:
Zasněžená zima je fajn a znám ten pocit, který popisuješ, pocit jakéhosi očištění.. ale -12°C přes den - to je na mě trošku moc:)
Lyže a hory taky miluju, jen jich letos my, ženský, moc mít nebudem:-) Zuzka
byl jsi to ty, kdo říkal, že když je sníh, tak už není taková zima .. jsem si vzpomněla, protože mně je v těhle dnech dobře a teplo, doma nám praská oheň v kamnech a venku je mi fajn - na podzim mi přišla taková vlezlá zima :-))
a jinak hory .. já po nich asi radši chodím než lyžuju, majestátnost cítím taky .. no třeba se někdy sejdem ..letos?! :-)
Ahoj Luďo,
Mé pocity ze zimy jsou velmi rozpolcené už několik let. Když jsem byl malej, tak jsem ji měl rád a to možná i proto, že dřív bývalo sněhu nějak víc. A díky tomu, že do Purkarce kolikrát při kalamitě autobus nedojel, a tím ani učitelka z Budějc, tak jsme kolikrát vyběhli ze školy na zamrzlou řeku a užívali si svobody.Od vojny díky mým povoláním, /řidič náklaďáku a dnes ve vodárenství /, to s mým vztahem k zimě je docela složité. A poslední dva týdny, je už těch poruch nějak moc. Tak už se těším na jaro.
Ale zasněžené hory to je prostě super. A když jedu autem mimo Plzeň na poruchy, tak se mi dost líbí pohled na stromy pokryté silnou jinovatkou.
Ano můj vztah k zimě je velmi velmi rozpolcený. Radek
Okomentovat