Ludas page

Přiblížil se únorový termín jarních prázdnin a my jsme se v obdobné sestavě jako minulý rok vydali na dovolenou na hory. Zamířili jsme na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor, do místa zvaného Horní Polubný. Vesnička ztracená v kopcích mezi Tanvaldem a Harachovem byla zasypaná sněhem už ve chvíli, kdy jsme dorazili. Hustě chumelilo a my si mysleli, jak moc sněhu vidíme. Mýlili jsme se, protože každý den sněžilo a během našeho pobytu napadl tak metr sněhu. Míša nikdy nic takového nezažil, rozbíhal se a skákal do sněhu, dělal kotrmelce, hrabal se v něm a brzo nakazil i mě, takže při první večerní procházce spojené s bobováním jsem několikrát v záchvatu radosti skočil do hlubokého sněhu a blbnul s Míšou.

Připomnělo mi to každoroční dovolené v Krkonoších, kam jsem s našima od první třídy pravidelně jezdil a myslím, že jsme tam byli jedenáctkrát. Až do půlky studia na střední škole. Vždy na jarní prázdniny. Jen tam jsem zažíval metry sněhu. Vzpomínám si, že v přízemí horské chaty se muselo v pokojích vždy svítit, protože sníh dosahoval do poloviny chaty. Vzpomínám si, že po týdnu tátové hledali auta, protože byla tak zapadaná, že se musela vyhrabávat, nešlo je jen oprášit. Muselo se opatrně házet lopatou. Prostě takové hromady sněhu jsem nepamatoval od svého dětství. Kdybych bydlel někde v horách, asi by mě to nepřekvapilo, ale u nás na jihu je 10 cm hodně sněhu, takže pro nás všechny to byl veliký zážitek.

Bydleli jsme v klasické Krkonošské roubence, která zvenku vypadala na první pohled vlídně a romanticky a vevnitř vypadala vlídně a romanticky až na pohled druhý. I když by nás to zezačátku nenapadlo, po několika dnech nám připadalo opotřebení, strohost a křivost stěn tak osobité, že jsme k té chatě nějak přirozeně přilnuli. V chatičce bylo 7 dětí, nejstarší z nich byly 4 roky, takže si dovedete představit ten neustálý křik, smích a pohyb. Chata ožila a otřásala se někdy v základech. Příjemné byly večery, kdy se buď něco hrálo nebo povídalo, našli jsme si chvíle i na zpívání s kytarou. Vzpomínám na chvíle hraní si s Míšou, na jeho ranní "tatiii, pojď ke mně do postýlky...budeme si číst" a na pohodu, kterou jsme si s Ivou užívali, že nikam nemusíme, jen chceme. Nesmím zapomenout na jídlo, o jehož přípravu jsme se po většinu pobytu dělili. Vařilo se společně a nám s Ivou chutnalo úplně všechno a po vzoru většiny ostatních jsme se docela přejídali a tloustli :-) V ponděli jsme večer dojeli za spřátelenou partou, vzdálenou asi 15 km od nás a v úterý jsme se všichni sešli v aquaparku v Liberci, s objednaným privátem, kde se dalo příjemně relaxovat a povídat. A do toho všeho stále sníh. Sněžilo večer, když jsme šli spát, sněžilo ráno, když jsme se budili. Sněžilo na procházkách, na sjezdovkách. Sněžilo pořád. A tak jsme každý den odhazovali cestu, oprašovali auta a různě zapadávali, pomáhali si vyjet, až někteří začali po prvních zkušenostech používat řetězy, které už z kol do konce pobytu nesundali.

Tím hlavním na této dovolené pro mě zůstává a navždy zůstane Míšovo lyžování. Na hory jsem odjížděl s tím, že mým cílem je naučit ho lyžovat. Nebyl jsem si jistý, zda to zvládnu. Minulý rok jsem mu připnul lyže (bylo mu 2 a 3/4 roku) a zkoušel jsem s ním chodit, jen aby si na ten pocit, mít něco takového na noze, zvykl. Bylo to vždy na 5 až 10 minut a chtěl toho nechat. Letos jsme před Vánoci odjeli dvakrát do jednoho skiareálu, kde byl dětský vlek. Původně jsem koketoval s myšlenkou svěřit Míšu do péče nějakého instruktora, ale nějak to organizačně nevycházelo, také to bylo poměrně drahé a nakonec ve mně stále hlodala taková myšlenka na výzvu, že to přeci zvládnu sám. Příjemně mě překvapilo, že jsme před Vánoci vydrželi na svahu hodinu a podruhé asi 3/4 hodiny. Míšovi se tam líbilo a já jsem se věnoval tomu, aby získal stabilitu a oblíbil si rychlost. Na této dovolené o jarních prázdninách jsem začal s pluhem a doufal, že nám to půjde tak, abychom na konci týdne dokázali zatáčet. První dny ve mně rostla nervozita, protože jsem si nebyl jistý, zda to Míšu neučím špatně. Uvědomoval jsem si najednou, jak těžké je učit někoho něco, co dělám naprosto automaticky a ještě to něco překládat do dětského chápaní. Ve středu se to zlomilo. Míša zřejmě přišel na to, jak přenést váhu, jak se do lyží opřít a začal mezi brankami na dětské sjezdovce zatáčet a jízdu si užívat tak, že jsem ho někdy slyšel, jak se při jízdě hlasitě směje. Ve čtvrtek mi řekl, že už ho to na té sjezdovce pro děti nebaví, že chce na ten vlek, kde jezdí dospělí. V pátek už jsme spolu jezdili na velké sjezdovce a bylo to skvělé. Mám z toho radost, je to něco nepřenosného. Není to jen o tom, že Míša něco umí. Je to o pocitu, že jsem svému dítěti něco předal. Něco, co předal zase mě můj táta. Je v tom něco víc, jakási hrdost, spokojenost, pouto mezi synem a otcem, je v tom mnoho pocitů, těžko definovatelných. Ale vy určitě rozumíte, co se zde neobratně a těžkopádně pokouším vyjádřit.

Dnes jdu z práce dřív. Jedeme totiž s Míšou lyžovat. Těší se na sedačkovou lanovku pro dospělé a já se těším na skvělé chvíle, které prožijeme.

PS. Zítra budou v galerii fotky z této dovolené.