Ludas page

Znovu sestupujeme s Míšou po zasněžené cestě dolů. Silně mrzne, sníh pod nohama vrže, ale jsme teple oblečení a těšíme se na následující chvíle. Už od začátku týdne jezdíme každý den bruslit na řeku. Vybrali jsme si ale místo, kde jsme jenom my sami. Zkusili jsme dojet na osadu, kde máme chatu. Ta je celou zimu opuštěná a Míšovo smích ozývající se údolím jí musí dělat radost. Nalezli jsme tady neuvěřitelný klid a krásu přírody kolem. Pro mě obrovský balzám na duši, protože každé ráno vstávám do tmy a učím se hodiny a hodiny, s vidinou, že odpoledne to skončí a mě bude čekat několik hodin, ve kterých budu moct zapomenout na skripta, poznámky a učebnice. Vím, že nejlepší odpočinek není ve městě, na nákupech nebo v kině. Není to ani u počítače nebo televize. Nejlépe je daleko od toho všeho, tam, kde vidím do dálky na zasněžené kopce, tam, kde s Míšou sleduju stopy zvířat, tam, kde během celého odpoledne nepotkáme člověka. Připomíná mi to vzdáleně divokou přírodu, divočinu, která každého kluka láká a volá. Ukazuji Míšovi místa, která jsou pro můj život důležitá, a věřím, že budou důležitá i pro něj.

A tak den za dnem ve ztichlém údolí přeruší ticho charakteristický zvuk, když se nože bruslí zařezávají do ledu. Nechci Míšovi to učení zprotivit a tak ho po chvíli beru do náručí a jezdím daleko proti proudu s ním. Je nadšený a křičí, že takhle rychle bude taky jednou jezdit. Potom se přezujeme, všechny věci necháme na břehu a jdeme na procházku, která málokdy trvá méně než hodinu. Procházíme osadou, ztichlou, všechny chaty mají zavřené okenice a jediné stopy jsou ty naše, z předešlého dne. Nacházíme stopy malého stáda vysoké, přímo mezi chatami. Vypadá to tady jako skanzen. A pak opouštíme osadu, jdeme po loukách a lesních pěšinách, prodíráme se zasněženou suchou trávou k rozpadlému jezu, a já přitom všem stále sleduji slunce, jak se naklání k obzoru. Musíme se včas vrátit, aby nás při cestě zpátky nezastihla tma.

Poslední týdny jsou jak vytržené z reality. Ubíhá den za dnem a nic nepřipomíná pravidelný běh věcí. Vinu na tom má mé zkouškové období a dny dovolené, které tomu obětuji. Přesto, že to není už ze samotné podstaty příjemný čas, já ho díky našim odpoledním s Míšou a díky společným snídaním a obědům za úžasný považuji.