Ležíme ve starém žebřiňáku, dřevěném voze, ve kterém nejsme tak dobře vidět. Knížka "Návrat do budoucnosti" se k mému oblečení příliš nehodí. Bílá košile a černá vestička, černé kalhoty a boty, jaké nosil spíše můj děda. Na hlavě pečlivě učesanou pěšinku. Chvíli si čtu, chvíli povídám s klukama, kteří zde leží se mnou. Krásný červencový den a my všichni takto podivně oblečení, na návsi u kostela, ve stínu lípy zasazené ještě před válkou. Skoro idylický klid, nebýt režiséra a jeho asistentů, kteří různě křičí a svolávají herce nebo komparz. Dnes se točí scéna z nedělní pouti v seriálu odehrávajícím se za první republiky. Režisér Smyczek je rezervovaný, k dětským hercům milý a nikdy jsem ho neviděl se opravdu rozčílit i když se scéna točila po jedenácté. Zato Stela Zázvorková je přátelská, schopná bavit celou hospodu a Vladimír Javorský si při čekání na novou scénu s námi povídá jako rovný s rovným.
Jo, je to všechno moc zajímavý, ale jediný důvod proč jsme tady, uprostřed prázdnin v takhle krásný den, jsou peníze. Televize točí v naší vesnici a taková brigáda se jen tak nevidí. Velké zelené bankovky se kupí v plechovce vonící tabákem. Najednou máme na benzín, na colu i na knížky. To hlavní, na co šetřím, je walkman. Můj sen už od základky. Toužím ho mít už tolik let. A teď se to konečně povede. Ještě několik takových víkendů a odpolední.
Jo, je to všechno moc zajímavý. Potřebujeme peníze, každý máme své sny a plány, ... ale takhle krásný červencový den a my tady, uprostřed prázdnin, trčíme ve stínu lípy, na návsi u kostela a .... začínáme přemýšlet. Podívám se na Honzu, zvednu obočí a naznačím jemně hlavou směrem k uličce mezi domy. Honza se usměje a najednou je tu plán. V následujících minutách se jeden po druhém začínáme vytrácet. Na place jsou desítky lidí, komparz přivezly i autobusy, těžko zjistit, že pár lidí chybí.
A tak ze sebe hážu věci, ve kterých se ještě před 50 lety na vesnici chodilo, věci, ve kterých je horko a ve kterých si připadám jako důchodce. Rychle si oblékám volné tričko, tenisky a kraťasy. Sraz pod vesnicí za 5 minut. Chvátám, abych to stihnul. Jedeme k vodě!
A pak se koupeme v rybníku. Jsme tam jako vždycky sami. Blbneme, strkáme jeden druhého do vody, skáčeme nejrůznější praštěné skoky a hlasitě se smějeme každé hlouposti. Bezstarostnost, která mi v dnešní době přijde tak vzdálená a nedosažitelná. Byl jsem to opravdu já? Stalo se to vůbec? Nevymyslel jsem si to?
Za další hodinu se postupně scházíme, při pohledu na sebe se smějeme. Už nám není takové horko. Je nám dobře, v tom starém žebřiňáku, uprostřed prázdnin, v krásný červencový den, na návsi u kostela pod starou lípou. Jen ty pěšinky ve vlasech se nějak ztratily ...
Jo, je to všechno moc zajímavý, ale jediný důvod proč jsme tady, uprostřed prázdnin v takhle krásný den, jsou peníze. Televize točí v naší vesnici a taková brigáda se jen tak nevidí. Velké zelené bankovky se kupí v plechovce vonící tabákem. Najednou máme na benzín, na colu i na knížky. To hlavní, na co šetřím, je walkman. Můj sen už od základky. Toužím ho mít už tolik let. A teď se to konečně povede. Ještě několik takových víkendů a odpolední.
Jo, je to všechno moc zajímavý. Potřebujeme peníze, každý máme své sny a plány, ... ale takhle krásný červencový den a my tady, uprostřed prázdnin, trčíme ve stínu lípy, na návsi u kostela a .... začínáme přemýšlet. Podívám se na Honzu, zvednu obočí a naznačím jemně hlavou směrem k uličce mezi domy. Honza se usměje a najednou je tu plán. V následujících minutách se jeden po druhém začínáme vytrácet. Na place jsou desítky lidí, komparz přivezly i autobusy, těžko zjistit, že pár lidí chybí.
A tak ze sebe hážu věci, ve kterých se ještě před 50 lety na vesnici chodilo, věci, ve kterých je horko a ve kterých si připadám jako důchodce. Rychle si oblékám volné tričko, tenisky a kraťasy. Sraz pod vesnicí za 5 minut. Chvátám, abych to stihnul. Jedeme k vodě!
A pak se koupeme v rybníku. Jsme tam jako vždycky sami. Blbneme, strkáme jeden druhého do vody, skáčeme nejrůznější praštěné skoky a hlasitě se smějeme každé hlouposti. Bezstarostnost, která mi v dnešní době přijde tak vzdálená a nedosažitelná. Byl jsem to opravdu já? Stalo se to vůbec? Nevymyslel jsem si to?
Za další hodinu se postupně scházíme, při pohledu na sebe se smějeme. Už nám není takové horko. Je nám dobře, v tom starém žebřiňáku, uprostřed prázdnin, v krásný červencový den, na návsi u kostela pod starou lípou. Jen ty pěšinky ve vlasech se nějak ztratily ...
10 komentářů:
no přesně tenhle pocit taky mívám, že mi něco přijde tak strašně dávno a tak odlišné od života, který žiju, že si nejsem jistá, zda to bylo a nebo to patří do mého vysněného světa ..
:-)
Markéta
Ludíku, ty jo... taky si to moc dobře pamatuju, takové peníze, co jsme si na tu dobu vydělali!!! A tu tvojí tabakovou plechovku, byla hnědá vid a v podkroví na skříni??? :-) ty jo, bylo to moc fajn...jsou to krásné vzpomínky. Máš výhodu, že si pamatuješ, na co jsi šetřil, to já netuším :-( Lucka
Markéto, jediné čím se ujišťuji, v tomto případě, jsou svědci těchto událostí. Naštěstí jsou tu lidé, kteří to prožívali se mnou, leželi v tom voze a koupali se taky v rybníku, takže vím, že se mi to nezdálo. Naštěstí ...
Luci, chacha ... ano přesně tak. V podkroví na skříni, v jednu chvíli tam bylo hodně stočených bankovek. Hlavně ty zelené - velké stokoruny. A na co jsi šetřila ty? No ... možná na ty pohledy psů a koček, který jsi si kupovala v nejbližší trafice. To byly časy ... neuvěřitelné ...
ono je mi asi málo na to, abych to pochopil, co?
Ahoj Luďo,
čas malin nezralých, jéje člověk by řekl, že už je to hrozně dávno.
U mne jak už jsem na tomto blogu psal, je nenávratnost těchto zážitků umocněna tím, že místa, kde jsem prožíval tento čas, je nenávratně pohřben na dně Hněvkovické přehrady. Ale máme vzpomínky a ty nám nikdo nemůže vzít. Při vzpomínání se usmívám nad tím, co člověk prožíval,jaké měl sny a plány, na čas bezstarostnosti a nad tím jak je vše úplně jinak, to co dříve mělo smrtelnou vážnost je dnes trochu úsměvné. U sebe musím říct, že větší obzory něž kam sahaly mé sny,otevřela změna režimu. Kdyby tu byly pořád rudí tajtrlíci, asi bych stále žil ve své rodné vesnici,dělal v Týně na ČSAD a nějak se to snažil přežít. Ale navzdory tomu,že své mládí jsem prožil v takové době jaká byla, měla své kouzlo, právě pro to mládí,sny, a u můj útěk z reality k fránině, protože ve svém mládí jsem miloval vše fracouzské.RADEK.
PavelP>No, Pavle ... jestli nechapes nase stesky nad tim, ze se nam zdaji nektere vzpominky nerealne, vzdalene a snove, pak je to opradu tvym vekem a bud rad, ze tomu tak je. Jestli nechapes, ze jsem psal o svem detstvi, jak sedime na voze s kamarady, pak se jedeme koupat a ve vesnici se toci film, pak to bude urcite necim jinym, nez tvym vekem :-))
Ahoj Radku, začnu slovy písně "ta hráz je potřebná všem, však zabijí den, co nosil tě v náručí romantickém". Vždy, když si vzpomenu na tvou hezkou vesničku, dnes spíše torzo vesničky, vnímám jaký smutek museli lidé prožívat kdekoliv, kde museli opustit místo, se kterým byli spjatí, kde byli zakořenení.
Máš pravdu, s takovou zkušeností musí být vzpomínky na dětství ještě více jako z říše snů a fantazie.
PS. A je dobře, že jsi neskončil v Týně v ČSAD :-)
děj jsem pochopil, ale nechápal jsem bez patřičného úvodu co to je, zda je to z knížky, nebo si vymýšlíš nebo kdoví co... ;)
To byl Pavle záměr, začít psát tak, aby až po určité době vyplynulo, o co se jedná...
Okomentovat