Bylo krásné a teplé srpnové ráno a já sjížděl po úzké asfaltové cestě tam, kam mě srdce táhlo. Dali jsme si sraz na místě, které je naším oblíbeným. Skála ve srázu plném borovic, hluboko pod ní tmavá chladná řeka. Já přišel skrze zlatavé lány obilí dřív a čekal na tebe. A najednou tě vidím, lezeš po srázu ke mně, vybíráš místa kam dát nohu, kmeny, kterých se chytit a děláš to s lehkostí a krásou. S lehkostí a krásou, kterou vidím ve všem, co se tebe týká. Co v životě chci dělat, co dokázat, jaký být a co všechno mít, to vůbec nevím, nemám tušení. Jednu věc ale vím jistě, jako kdyby byla napsaná na obloze, jako by byla nezpochybnitelnou fyzikální konstantou, absolutní pravdou. Že už nejsi moje kamarádka, můj přítel. Teď jsi mnohem více než jen to. Tak nějak mi to v posledních týdnech odloučení došlo. Tak nějak mi došlo, že to po čem opravdu celou duší i srdcem toužím, je tvá přítomnost, je tvá láska.
Ale protože na lásku jsou potřeba vždy dva, snažím se neslyšet tvá slova, která jakoby převrátila celý svět naruby. Prý je tu někdo jiný a ty jsi se už rozhodla. Proč mě ale přitom objímáš a brečíš? A proč tvůj hlas zní tak nejistě. A co na to vlastně říct? Vždyť láska není věc, kterou můžu chytit a držet silou. Kdyby tomu tak bylo, držel bych tě u sebe tak pevně, že by mi tě nikdo na světě z rukou nevyrval. A tak ti utírám slzy a utírám je i sobě, v sobě hlubokou tmu a prázdno a do toho tvá vůně, kterou si chci zapamatovat, protože to bude asi to jediné, co mi po tobě zbude.
Proč to nejde jinak? Proč člověk zažívá často ve spojení s láskou trápení a smutek?
Člověk je stvořen tak, aby toužil lásku dávat a lásku přijímat. Této touze a potřebě nelze utéct. Přesto či právě proto, čím více člověk miluje, tím větší bolesti a zranitelnosti mu to může přinést. A přesto toto nebezpečí podstupujeme, protože jinak nemůžeme, protože jinak nelze žít, možná jen přežívat. Snad je vztah mezi trápením a láskou příkladem, že vše, co za něco v životě člověka stojí, rodí se v bolesti, potu a námaze. Snad je příkladem, že radost a štěstí neexistuje bez smutku a strachu, a že láska a bolest jsou často dvě nerozlučné sestry.
Ale protože na lásku jsou potřeba vždy dva, snažím se neslyšet tvá slova, která jakoby převrátila celý svět naruby. Prý je tu někdo jiný a ty jsi se už rozhodla. Proč mě ale přitom objímáš a brečíš? A proč tvůj hlas zní tak nejistě. A co na to vlastně říct? Vždyť láska není věc, kterou můžu chytit a držet silou. Kdyby tomu tak bylo, držel bych tě u sebe tak pevně, že by mi tě nikdo na světě z rukou nevyrval. A tak ti utírám slzy a utírám je i sobě, v sobě hlubokou tmu a prázdno a do toho tvá vůně, kterou si chci zapamatovat, protože to bude asi to jediné, co mi po tobě zbude.
Proč to nejde jinak? Proč člověk zažívá často ve spojení s láskou trápení a smutek?
Člověk je stvořen tak, aby toužil lásku dávat a lásku přijímat. Této touze a potřebě nelze utéct. Přesto či právě proto, čím více člověk miluje, tím větší bolesti a zranitelnosti mu to může přinést. A přesto toto nebezpečí podstupujeme, protože jinak nemůžeme, protože jinak nelze žít, možná jen přežívat. Snad je vztah mezi trápením a láskou příkladem, že vše, co za něco v životě člověka stojí, rodí se v bolesti, potu a námaze. Snad je příkladem, že radost a štěstí neexistuje bez smutku a strachu, a že láska a bolest jsou často dvě nerozlučné sestry.
6 komentářů:
Ahoj Luďo,
láska a bolest, kolik lásek a bolestí člověk prožije, kolik bolesti člověk způsobí. Promítám v hlavě svů film života. Některé okamžiky vyloudí na mé tváři úsměv a při jiných i dnes trochu vlhnou oči. Ale navzdory všem pádům člověk vstane a jde do toho opět naplno, protože tak to má být, láska nestrpí polovičatost. Láska někdy bolí, někdy je to tvrdý pád na zem, ale stojí za to lásku prožívat. Slzy některé bolí i dnes, hlavně ty které způsobíš sám.
Možná teď působím dost smutně, ale navzdory tomu, jsem přesvědčen že prožívat lásku, milovat, je jednou z nejúžasnějších věcí, která člověka potká. Radek.
Radku, na to lze říct snad jen amen :-) Prostě, souhlasím s tebou naprosto!
Kamarádky mě berou jako naivní, když říkám, že se do vztahu musí dát všechno,jinak to není ono. Že se musí milovat naplno, jinak to není láska. Ony mají strach z bolesti, že je milovaná osoba opustí a proto ani do žádného vztahu nechtějí jít..nebo se nechtějí zamilovat, nechat si zadní vrátka.
Nemůžu jim moc radit, protože já měla štěstí, když jsem potkala Davida a nevyznělo by to ode mě tak, ale je mi jich líto..o čem to potom je.
Zuzka
Ahoj, Luďo,
zase jsi trefil téma z mého "soudku". Děkuji za Tvé úvahy. Musím však potvrdit, že na této zemi vskutku není láska bez bolesti. Proto se možná mnozí bojí se zcela vydat někomu jinému a končí často sami nebo v nějakých polovztazích. Po mnoha zklamáních je člověk ovšem asi logicky opatrný, ale z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že naštěstí když se objeví ta vskutku pravá osoba, tak to původní předsevzetí, že nějaký vztah již nikdy více, vezme rychle za své. A to je dobře. Jinak ale skutečná láska a opravdový vztah není, jako nic na tomto světě samo od sebe, ale je to veliký dar. Mám přitom na mysli můj oblíbený verš z Písma - Přísloví 18, 22.
Ach, kdyby tak i u mne se někdy mohl naplnit...
Pavel
Zuzko, je to přesně tak, jak říkáš. Asi se dá těžko vybudovat nějaký smysluplný, dlouhotrvající a intenzivní vztah bez toho, že k tomu přistoupím naplno a bez zadních vrátek.
Pro ty, kteří doma nemají Bibli, tak Přísloví 18,22 je: Kdo našel ženu, našel dobro a došel u Hospodina zalíbení.
Pavle, držím palce!
Okomentovat