Dnes těsně před půlnocí začíná astronomický podzim. Ve skutečnosti ale podzim už dávno začal, hned druhý den po tom, co usedly děti do školních lavic. Zatím nám ukazuje svou přívětivější tvář, plnou vzpomínek na prázdninové slunce, na dlouhé dny i na tisíce střípků pocitů a dojmů z uplynulých měsíců. "Zůstaň!!!", křičel bych na léto, křičel bych ze všech sil, kdyby to tak mohlo něco změnit. Ale čas utíká a my jsme jen němými svědky, neschopnými ho zpomalit nebo dokonce zastavit.
Včera jsme si s Ivou před usnutím povídali a znovu jsme se vrátili k tématu neudržitelnosti času. Mluvíme teď o tom často. Z Míši se stává kluk a při pohledu na malou Verunku, která je Míšovi hodně podobná, si silně uvědomujeme, jak rychle nám život utíká. A nejde ani v tuto chvíli o náš život, spíš o to, jak rychle utíkají ty všechny jedinečné chvíle a okamžiky, které spolu trávíme. Jak rychle se události stávají minulostí a jak rychle utíkají člověku mezi prsty. Zatímco ve vztahu mezi mnou a Ivou to člověk tak nevnímá (necítíme výrazně, že stárneme, že se měníme), u dětí je to změna naprosto radikální a nezvratná.
A tohle poznání a uvědomění vede k lítosti a smutku. Člověk by rád tolik okamžiků zachytil, ale videokamera nebo foťák jsou opravdu chabé náhražky. Připomínají jen krásu okamžiků, které jsou pryč. Připomínají ještě více smutek z nevratitelného.
Vzpomínám si na jedno období v mém životě, kdy jsem měl pocit, že čas zpomalil. Mnoho věcí mi tento čas připomíná a já se k němu v deníku často vracím, protože byl naprosto vytržený a nepodobný všemu, co běžně prožívám. Bylo to oněch několik měsíců, kdy jsem byl na nemocenské, přičemž první týdny mě unavovala i cesta na chatu. Takže jsem ráno spal, Iva sbalila malého Míšu, všechny věci a já jsem přešel do auta, odřídil 13 kilometrů na chatu a šel si znovu lehnout, protože jsem byl k smrti unavený. Dodneška si vzpomínám, jak jsem ležel a díval se na listy mohutného dubu, kterými prosvítalo červnové slunce. Najednou jsem po mnoho týdnů nepočítal dny ani hodiny. Soustředil jsem se jen na to důležité, na svou rodinu, na touhu uzdravit se a na vypořádání se s možností, že se neuzdravím a že před sebou nemám mnoho času. Tehdy se hodiny zastavovaly, tehdy neměly takový význam. A po počátečním šoku jsem zjistil, jak život jde dál, svět se točí a vše, o čem jsem si myslel, že se beze mě neobejde, běží dál. Někdo někdy zavolal a projevil zájem, ale spíš to bylo tak, že jsme žili tři v malé chatě a zahradě a to byl náš vesmír, za jehož hranicemi byl okraj světa a tmavá nicota.
Přes všechen strach a obavy, s vědomím, že ta doba byla jen jakousi iluzí, si uvědomuji, že jsem byl málokdy v životě šťastnější.
Včera jsme si s Ivou před usnutím povídali a znovu jsme se vrátili k tématu neudržitelnosti času. Mluvíme teď o tom často. Z Míši se stává kluk a při pohledu na malou Verunku, která je Míšovi hodně podobná, si silně uvědomujeme, jak rychle nám život utíká. A nejde ani v tuto chvíli o náš život, spíš o to, jak rychle utíkají ty všechny jedinečné chvíle a okamžiky, které spolu trávíme. Jak rychle se události stávají minulostí a jak rychle utíkají člověku mezi prsty. Zatímco ve vztahu mezi mnou a Ivou to člověk tak nevnímá (necítíme výrazně, že stárneme, že se měníme), u dětí je to změna naprosto radikální a nezvratná.
A tohle poznání a uvědomění vede k lítosti a smutku. Člověk by rád tolik okamžiků zachytil, ale videokamera nebo foťák jsou opravdu chabé náhražky. Připomínají jen krásu okamžiků, které jsou pryč. Připomínají ještě více smutek z nevratitelného.
Vzpomínám si na jedno období v mém životě, kdy jsem měl pocit, že čas zpomalil. Mnoho věcí mi tento čas připomíná a já se k němu v deníku často vracím, protože byl naprosto vytržený a nepodobný všemu, co běžně prožívám. Bylo to oněch několik měsíců, kdy jsem byl na nemocenské, přičemž první týdny mě unavovala i cesta na chatu. Takže jsem ráno spal, Iva sbalila malého Míšu, všechny věci a já jsem přešel do auta, odřídil 13 kilometrů na chatu a šel si znovu lehnout, protože jsem byl k smrti unavený. Dodneška si vzpomínám, jak jsem ležel a díval se na listy mohutného dubu, kterými prosvítalo červnové slunce. Najednou jsem po mnoho týdnů nepočítal dny ani hodiny. Soustředil jsem se jen na to důležité, na svou rodinu, na touhu uzdravit se a na vypořádání se s možností, že se neuzdravím a že před sebou nemám mnoho času. Tehdy se hodiny zastavovaly, tehdy neměly takový význam. A po počátečním šoku jsem zjistil, jak život jde dál, svět se točí a vše, o čem jsem si myslel, že se beze mě neobejde, běží dál. Někdo někdy zavolal a projevil zájem, ale spíš to bylo tak, že jsme žili tři v malé chatě a zahradě a to byl náš vesmír, za jehož hranicemi byl okraj světa a tmavá nicota.
Přes všechen strach a obavy, s vědomím, že ta doba byla jen jakousi iluzí, si uvědomuji, že jsem byl málokdy v životě šťastnější.
3 komentáře:
Ahoj Luďo.
Moc děkuji za tento příspěvek,opět si zavadil o moji strunku:-)
Vrátila bych se k tématu.Ač jsem o nějaký ten rok mladší,nemám děti a dá se říct,že zatím mám celkem klidný,spokojený a ne moc rychle usměchaný život,tak už dnes pociťuji,jak čas a život rychle utíkají.
Co se týče fotek,máš naprostou pravdu.Já fotky miluju,ale dost často mě rozesmutní,když si uvědomím,jak dobře mi bylo v zachyceném okamžiku na fotografii.Ale to k tomu patří...
A ještě bych chtěla,že pro mě je podzim nádherný měsíc. Mám ráda jak se po létě všechno vrátí do klidu,pomalu se začíná přemýslet o vánočních dárcích a k tomu to nejlepší-neskutečné množství barev...vůbec ve mě podzim nevyvolává pocit depresí.
Ještět jednou děkuji za příspěvěk,dovedl mě k zamyšlení:-)
Šárka :-)
Šárko, moc díky za upřímnost. Je moc hezky, kdyz pises, ze tvuj zivot je celkem klidny, spokojeny a ne moc uspechany. Ver mi - to se zmeni :-) (Misa ma skolu, do toho budete stavet, pak prijdou deti ... proste, bude to hukot - o to vice si pocit neuspechanosti uzivej ted!!)
A taky jsem moc rád, když slyším, že někdo má podzim rád. Vyvažuje to ve mně ten pocit smutku ...
Okomentovat