Tak je za námi měsíc, který je v mnohém originální, protože ho prožíváme ve čtyřech. Ano, jsem dvojnásobný otec, což v mých dětských vzpomínkách označovalo někoho docela starého a usedlého. Vtipné mi přijde, že označení "docela starý a hlavně usedlý" je něco naprosto jiného, než se v současnosti cítím, když o sobě přemýšlím. Ale dost přemýšlení o mně, dnes chci psát hlavně o Verunce a všem okolo.
Po měsíci asi člověk už trochu zjistí, jak se věci mají a snad i tuší, jak se budou vyvíjet do budoucna. První velké zjištění je, že druhé dítě není opravdu takový náraz jako to první. Člověku po prvním dítěti nepřijde divné, že i k tomu druhému musí několikrát za noc vstávat, když vlastně často vstává ještě k tomu prvnímu. Nepřijde mu divné, že z jeho "mládeneckého" života zbylo jen pár fotografií a vzpomínek, které se mezi pronikavým dětským pláčem a špinavými plenami začínají tvářit jako nějaká iluze.
Po měsíci už víme, že Míša byl opravdu velmi živé dítě, protože Verunka je prostě klidná a spokojená. Když je najedená a nic jiného jí netrápí, vydrží jen tak ležet a dívat se kolem, poslouchat zvuky a lenošit. U Míši jsme tuto fází moc nezažívali, neustále chtěl nějakou zábavu, nějaké vzruchy a tak to bylo o mnoho náročnější. Musím říct, že jsme za Verunky pohodářskou povahu moc šťastní, protože jen díky ní se to dá zvládnout.
Máme druhé dítě a tudíž úročíme zkušenosti nabité s Míšou. Z mnoha věcí nejsme tak vystrašení, některé věci neřešíme a na mnoho různých myšlenek prostě není v tom běhu čas. Míša totiž zůstal doma a nenastoupil do školky. Doktorka nám silně doporučila, abychom ho zatím do školky nedávali, jinak že přinese domů nějakou virózu a pro malou to bude pohroma. Po minulém roce, který Míša doslova promarodil a ve kterém nás několikrát úspěšně nakazil, se tomu vůbec nedivíme a souhlasně přikyvujeme.
Noční vstávání se stává také únosným, doba mezi kojením se postupně protahuje a malá nevstává tak často. Vždy si beru na starost první přebalování a pak odcházím spát do jiného pokoje, abych se vyspal a mohl vstávat už v půl šesté. Díky tomu jsem většinu týdne kolem třetí hodiny nebo po třetí doma.
Asi největší událostí tohoto týdne je Verunky úsměv. Ano, samozřejmě jsme viděli její úsměv už předtím, ale ten nebyl vědomý. Teď ale přes všechny naše pochybnosti víme, že se malá na nás směje vědomě. Stačí si jí vzít, mluvit na ni a usmívat se a za chvíli se objeví někdy malý a někdy široký úsměv. O víkendu to zkoušela babička i děda, pokaždé v jinou dobu a vícekrát, zkoušel jsem to i já a Iva a fungovalo to. A je to krásný, když člověk vidí první reakce svého dítěte a ono mu najednou přijde s úsměvem o 100% krásnější a všichni jsou dojatí.
Čas hrozně moc utíká a v přítomnosti malých dětí je ta rychlost až hmatatelná. Ještě chvíli a končí nám šestinedělí...
Po měsíci asi člověk už trochu zjistí, jak se věci mají a snad i tuší, jak se budou vyvíjet do budoucna. První velké zjištění je, že druhé dítě není opravdu takový náraz jako to první. Člověku po prvním dítěti nepřijde divné, že i k tomu druhému musí několikrát za noc vstávat, když vlastně často vstává ještě k tomu prvnímu. Nepřijde mu divné, že z jeho "mládeneckého" života zbylo jen pár fotografií a vzpomínek, které se mezi pronikavým dětským pláčem a špinavými plenami začínají tvářit jako nějaká iluze.
Po měsíci už víme, že Míša byl opravdu velmi živé dítě, protože Verunka je prostě klidná a spokojená. Když je najedená a nic jiného jí netrápí, vydrží jen tak ležet a dívat se kolem, poslouchat zvuky a lenošit. U Míši jsme tuto fází moc nezažívali, neustále chtěl nějakou zábavu, nějaké vzruchy a tak to bylo o mnoho náročnější. Musím říct, že jsme za Verunky pohodářskou povahu moc šťastní, protože jen díky ní se to dá zvládnout.
Máme druhé dítě a tudíž úročíme zkušenosti nabité s Míšou. Z mnoha věcí nejsme tak vystrašení, některé věci neřešíme a na mnoho různých myšlenek prostě není v tom běhu čas. Míša totiž zůstal doma a nenastoupil do školky. Doktorka nám silně doporučila, abychom ho zatím do školky nedávali, jinak že přinese domů nějakou virózu a pro malou to bude pohroma. Po minulém roce, který Míša doslova promarodil a ve kterém nás několikrát úspěšně nakazil, se tomu vůbec nedivíme a souhlasně přikyvujeme.
Noční vstávání se stává také únosným, doba mezi kojením se postupně protahuje a malá nevstává tak často. Vždy si beru na starost první přebalování a pak odcházím spát do jiného pokoje, abych se vyspal a mohl vstávat už v půl šesté. Díky tomu jsem většinu týdne kolem třetí hodiny nebo po třetí doma.
Asi největší událostí tohoto týdne je Verunky úsměv. Ano, samozřejmě jsme viděli její úsměv už předtím, ale ten nebyl vědomý. Teď ale přes všechny naše pochybnosti víme, že se malá na nás směje vědomě. Stačí si jí vzít, mluvit na ni a usmívat se a za chvíli se objeví někdy malý a někdy široký úsměv. O víkendu to zkoušela babička i děda, pokaždé v jinou dobu a vícekrát, zkoušel jsem to i já a Iva a fungovalo to. A je to krásný, když člověk vidí první reakce svého dítěte a ono mu najednou přijde s úsměvem o 100% krásnější a všichni jsou dojatí.
Čas hrozně moc utíká a v přítomnosti malých dětí je ta rychlost až hmatatelná. Ještě chvíli a končí nám šestinedělí...
1 komentář:
Úsměv miminka je prostě senzační. Když se na nás naše malá směje, nejradši bych ji sežrala láskou!
Dej nějaký fotky na rajče, moc se ráda se na Verunku aspoň takhle podívám:-)Zuzka
Okomentovat