Ludas page

Podzim stále nastavuje svou příjemnou tvář. Znovu a znovu překvapujeme suchým a teplým počasím. Snažíme se ho využívat nejlépe jak to jde.

Rád bych napsal o několika událostech, které se částečně objevují i ve fotogalerii a byla by škoda nenechat o nich v deníku stopu. Obě události se vztahují k rozšířenému zářijovému víkendu. Několikrát odkládaný výlet na Červenou Lhotu se stal skutečností právě v den, kdy teplota dosahovala letních teplot. Z celého místa vyzařoval klid. Určitě k tomu přispělo i to, že druhý den byl státní svátek a lidi tak více než kdy jindy nechvátali a užívali si výlet. Čekal jsem na Ivu a Míšu, až se vrátí s půjčenou loďkou, se kterou objížděli zámek a díval se na lidi kolem. Jak se každý snažil užít si tuto chvíli. Bylo to očividné, nepřehlédnutelné. A jak rozmanití vlastně mi lidé jsme. Rodinka Ukrajinců, Češi nejrůznějšího věku a módního vkusu, párek postarších zrzavých Angličanů, každý jako z jné planety, všichni však spojeni touhou nezkazit si to, touhou prožít ve svém životě něco hezkého, něco, na co se hezky vzpomíná. Každý proto fotil, každý se rozhlížel, mnoho lidí se drželo za ruce, prostě balzám na nervy. Verunka byla klasicky hodná, Míša klasicky aktivní, všechno, jak má být.

Na zpáteční cestě jsme se stavěli v Třeboni. Byla po cestě a plánovali jsme to tak. Tohle malé městečko mám prostě rád. Velký počet lidí trávících pobyt v místních lázních, ovlivňuje svou přítomností zdejší atmosféru. Ta na mě působí prázdninově, i když prázdniny už dávno skončily. Snad jen slunce, chýlící se pomalu k západu, nám připomínalo, že je léto dávno pryč. A nakonec došlo i na pávy, kteří v červnu v zámecké zahradě chyběli a tak Míša viděl, že jsem si při poslední návštěvě Třeboně v červnu nevymýšlel a že tam opravdu tito krásní ptáci jsou. Jediné, co nevyslyšeli, bylo Míšovo přání a volání, aby roztáhli ocas.

Domů jsme se vrátili později, než jsme původně chtěli, začínalo se šeřit a tak z plánovaného ohníčku na chatě zbylo alespoň grilování na pergole u domečku. Potom jsem se s Míšou přesunul na chatu do Hodějovic, kde mu celé léto slibujeme, že budeme spát. Holky ale nakonec zůstaly v pohodlí našeho domu a my odjeli na dobrodružství do divočiny :-)

Míša totiž postupně začíná zapomínat, že jsme tam rok a půl jeho života bydleli. Zná to místo už spíše z fotek a vyprávění, než z vlastních vzpomínek. A tak jsme si řekli, že tam někdy pojedeme a budeme tam spát a v noci si uděláme výpravu, prostě z obyčejného večera a noci uděláme něco neobyčejného. Vzali jsme baterky a v hluboké tmě se vydali na procházku. Schválně, kdy jste se šli naposled projít ve tmě někde, kde nepotkáte člověka a kde vám hvězdy svítí nad hlavou? Pro mě to bylo neobyčejné a pro Míšu přímo dobrodružné. Stíny od baterek ožívaly a hrály na strunu naší fantazii. Míša mě držel pevně za ruku a já vzpomínal na dětství a na stezky odvahy, které jsme si sami pro sebe dělali. Po procházce jsme usnuli v jedné posteli, unavení po celém dni. Ráno jsme ještě procházku zopakovali, den se rodil a slunce probleskovalo mokrými barevnými listy a mě bylo dobře na duši. Slíbili jsme si, že to zase někdy zopakujeme. Už teď se na to těším ...