Ivanky deník
16.11. Pondělí
Máme za sebou hroznou noc. Verunku budilo všechno. Pláč malé vedle, do toho její mamka neustále pokašlává a smrká. Takže hotovo. Nejhorší je vědomí, že ráno tu strašnou noc nedospíte. V půl 7 ráno vtrhnou do pokoje nemocniční snaživci a mají potřebu komunikovat. „Dobré ráno“. „Neseme snídani“. „Nechcete povléct čisté postele“? A už se ženou šoupat kovovými postýlkami, kde spinkají – konečně – naše miminka. Myslím, že se mi to všechno zdá! Jen vrčíme z postele, že si ustelu a převleču sama! Do toho uklízečka – jedna rána, když vezme za kliku, druhá, když čapne koš, třetí, když koštětem narazí do postýlky naší Verunky. Té jenom vyletí ruce a nohy – naštěstí spí dál. Od 5 hodin jsem ji totiž nemohla uspat – trvalo mi to do 6 hodin. Už jsem byla po té noci zoufalá. Přijde mi, že tu další téměř tři týdny nemůžu vydržet. Dneska jsem na pokraji svých fyzických i psychických sil! Po 11 hodině dorazili Šimoňáci, tak mi zvedli náladu a pak už jsem se z toho dostala a bylo líp. Přišla ještě Šárka N., tak jsme zase popovídaly a nakonec jsem se i provětrala trochu venku.
17.11. Úterý
Je svátek. Tak jsme se dnes obešli i bez velké vizity. Oddělení fungovalo – mile víkendově. Venku krásné počasí. My s Verunkou jsme se o trošku líp vyspaly – oproti včerejšku. Přes poledne jsme s Míšou jeli na baráček – na pergole poobědvali, chvíli si hráli venku, chvíli uvnitř. Prostě neuvěřitelná pohoda, z které se ani jednomu z nás nechtělo zpátky do nemocnice. Já neměla na výběr – Míšu zachránil děda, který zrovna dorazil připravit věci na zítřejší stavbu zadního plotu. Odpoledne přijeli do nemocnice babi a děda Kyselů s Luckou a já mohla vyrazit ven i s Luďou. Jeli jsme s chutí na baráček – vyhřát se ven na pergole podzimním sluníčkem. Idylu přerušil telefon, že Verunka má amok, abychom přijeli. Nakonec se jim ji podařilo utišit a uspat bez nás, tak jsme se ještě prošli k Vltavě. Dnešní den pro mě byl docela vzpruha!
18.11. Středa
Ááá! Tak jsme ve starých kolejích. Nevyspalé, opuchlé, nešťastné – Verunku navíc trápí zase prdíky. Po dnešním dni – navzdory tomu, že jsem se dostala ven a užila si trochu sluníčka – mám v sobě beznaděj. Nejsem ještě v půlce a já mám pocit, že to tu už nevydržím. Celý den a vlastně i většinu noci bojuju s tím, aby Verunka nějak kloudně spala. Je to pořád dokola a já jsem z toho už unavená. Připadám si, že bojuju s větrnými mlýny. V noci prožívám šestinedělí s druhou mamkou - a nejen to – i její kašel a rýmu. Verunku poslední dobou budí opravdu všechno. Přes den je to katastrofa – za oknem rámusí stavební firma, uvnitř hlučný provoz nemocnice s jeho zajetými stereotypy – namačkané 4 v jednom pokoji. Mám pocit, že tu celý den na sebe šeptáme a stejně to není nic platné. Verunka je přetažená, špatně usíná, a když už, tak jen na krátkou dobu a s velmi slabým spaním. Jsem v začarovaném kruhu. My víme, že když se nevyspí déle a lépe, tak nás čekají krušné další hodiny a katastrofální večer – s amokem před spaním. Jako téměř každý večer – protože je v tomhle příšerném prostředí delší spánek vyloučen. Ach jo! Před námi je další noc … jaká bude? Uvědomuju si, že jsem se 16 nocí kloudně nevyspala … dalších –náct nevyspím …
16.11. Pondělí
Máme za sebou hroznou noc. Verunku budilo všechno. Pláč malé vedle, do toho její mamka neustále pokašlává a smrká. Takže hotovo. Nejhorší je vědomí, že ráno tu strašnou noc nedospíte. V půl 7 ráno vtrhnou do pokoje nemocniční snaživci a mají potřebu komunikovat. „Dobré ráno“. „Neseme snídani“. „Nechcete povléct čisté postele“? A už se ženou šoupat kovovými postýlkami, kde spinkají – konečně – naše miminka. Myslím, že se mi to všechno zdá! Jen vrčíme z postele, že si ustelu a převleču sama! Do toho uklízečka – jedna rána, když vezme za kliku, druhá, když čapne koš, třetí, když koštětem narazí do postýlky naší Verunky. Té jenom vyletí ruce a nohy – naštěstí spí dál. Od 5 hodin jsem ji totiž nemohla uspat – trvalo mi to do 6 hodin. Už jsem byla po té noci zoufalá. Přijde mi, že tu další téměř tři týdny nemůžu vydržet. Dneska jsem na pokraji svých fyzických i psychických sil! Po 11 hodině dorazili Šimoňáci, tak mi zvedli náladu a pak už jsem se z toho dostala a bylo líp. Přišla ještě Šárka N., tak jsme zase popovídaly a nakonec jsem se i provětrala trochu venku.
17.11. Úterý
Je svátek. Tak jsme se dnes obešli i bez velké vizity. Oddělení fungovalo – mile víkendově. Venku krásné počasí. My s Verunkou jsme se o trošku líp vyspaly – oproti včerejšku. Přes poledne jsme s Míšou jeli na baráček – na pergole poobědvali, chvíli si hráli venku, chvíli uvnitř. Prostě neuvěřitelná pohoda, z které se ani jednomu z nás nechtělo zpátky do nemocnice. Já neměla na výběr – Míšu zachránil děda, který zrovna dorazil připravit věci na zítřejší stavbu zadního plotu. Odpoledne přijeli do nemocnice babi a děda Kyselů s Luckou a já mohla vyrazit ven i s Luďou. Jeli jsme s chutí na baráček – vyhřát se ven na pergole podzimním sluníčkem. Idylu přerušil telefon, že Verunka má amok, abychom přijeli. Nakonec se jim ji podařilo utišit a uspat bez nás, tak jsme se ještě prošli k Vltavě. Dnešní den pro mě byl docela vzpruha!
18.11. Středa
Ááá! Tak jsme ve starých kolejích. Nevyspalé, opuchlé, nešťastné – Verunku navíc trápí zase prdíky. Po dnešním dni – navzdory tomu, že jsem se dostala ven a užila si trochu sluníčka – mám v sobě beznaděj. Nejsem ještě v půlce a já mám pocit, že to tu už nevydržím. Celý den a vlastně i většinu noci bojuju s tím, aby Verunka nějak kloudně spala. Je to pořád dokola a já jsem z toho už unavená. Připadám si, že bojuju s větrnými mlýny. V noci prožívám šestinedělí s druhou mamkou - a nejen to – i její kašel a rýmu. Verunku poslední dobou budí opravdu všechno. Přes den je to katastrofa – za oknem rámusí stavební firma, uvnitř hlučný provoz nemocnice s jeho zajetými stereotypy – namačkané 4 v jednom pokoji. Mám pocit, že tu celý den na sebe šeptáme a stejně to není nic platné. Verunka je přetažená, špatně usíná, a když už, tak jen na krátkou dobu a s velmi slabým spaním. Jsem v začarovaném kruhu. My víme, že když se nevyspí déle a lépe, tak nás čekají krušné další hodiny a katastrofální večer – s amokem před spaním. Jako téměř každý večer – protože je v tomhle příšerném prostředí delší spánek vyloučen. Ach jo! Před námi je další noc … jaká bude? Uvědomuju si, že jsem se 16 nocí kloudně nevyspala … dalších –náct nevyspím …
Žádné komentáře:
Okomentovat