Ivanky deník
19.11. Čtvrtek – 17. den v nemocnici
Dnes nás čeká kontrolní UTZ. Měli bychom být v polovině. Je plánovaný na 13. hodinu v bývalé vojenské nemocnici. Chtěli nás z horního areálu převážet sanitou, ale umluvily jsme je, že pojedeme kočárkem. Aspoň na něco se můžeme těšit. Na to, že si po 17. dnech pochovám svojí holčičku, nakojím, jak jsme byly zvyklé a projedeme se na čerstvém vzduchu. Dorazily jsme na ortopedii před 13. hodinou, asi přes půl hodiny čekaly v čekárně – a to jsme šly přednostně před zdravými miminky. Sešly jsme se tam z dětského 3 mamky – jedna s půlroční holčičkou (ty dokroutily měsíc a mamka konstatovala, že už je to k nevydržení, že už každý den brečí), pak mamina se 14ti denní holčičkou (co je se mnou na pokoji) a my – nám je 3 a půl měsíce. Výsledky našeho UZT nedopadly dobře. Prý je brzo na nějaký vývoj k lepšímu (u ostatních se to po týdnu a půl zlepšilo a u nás je to po 2 a půl týdnech brzo!) a sádrová spika je víc než jistá. Snažím se vyzvídat, jaký bude postup a časový harmonogram. Nemám prý nikam spěchat. Když vylíčím podmínky, v kterých na dětském oddělení ležím, dozvím se od sestry – „ale maminky, protože je dětský pavilón tak nevyhovující, postavili jsme vám vedle úplně nový“. Když řeknu, že to se nás ale netýká, řekne mi s blahosklonným úsměvem „ale přece jsou tam tak hodné sestřičky“. To mi vážně pomůže, abychom se lépe vyspaly nebo abych si důstojně došla na záchod. Další její argument byl, že je přece báječný, že jsme se tam sešly 3 maminky a můžeme si alespoň spolu pohovořit. Tak to už jsem neměla sílu jí něco říct. To už mi přišlo úplně mimo. To si asi můžeme pohovořit hlavně v noci, když se navzájem budíme. Pro mě nakonec největší darda byla, že jsem se dozvěděla, že 3.12. ve čtvrtek půjdeme na další UTZ a jelikož nás čeká sádra – a ta se miminku dělá pod narkózou – tak je to operační zákrok a musí nás dat do operačního plánu až na nás bude mít pan doktor čas. Jinými slovy to znamená, že pak budeme v nemocnici čekat ještě týden nebo dva. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela a říkám, že bych to potřebovala vědět líp, že mám doma rodinu, tak mě sestra chlácholivě řekla: „ale vždyť přece máte babičku, tak vidíte, ona se vám o malého postará“! To už jsem se rozbrečela!
19.11. Čtvrtek – 17. den v nemocnici
Dnes nás čeká kontrolní UTZ. Měli bychom být v polovině. Je plánovaný na 13. hodinu v bývalé vojenské nemocnici. Chtěli nás z horního areálu převážet sanitou, ale umluvily jsme je, že pojedeme kočárkem. Aspoň na něco se můžeme těšit. Na to, že si po 17. dnech pochovám svojí holčičku, nakojím, jak jsme byly zvyklé a projedeme se na čerstvém vzduchu. Dorazily jsme na ortopedii před 13. hodinou, asi přes půl hodiny čekaly v čekárně – a to jsme šly přednostně před zdravými miminky. Sešly jsme se tam z dětského 3 mamky – jedna s půlroční holčičkou (ty dokroutily měsíc a mamka konstatovala, že už je to k nevydržení, že už každý den brečí), pak mamina se 14ti denní holčičkou (co je se mnou na pokoji) a my – nám je 3 a půl měsíce. Výsledky našeho UZT nedopadly dobře. Prý je brzo na nějaký vývoj k lepšímu (u ostatních se to po týdnu a půl zlepšilo a u nás je to po 2 a půl týdnech brzo!) a sádrová spika je víc než jistá. Snažím se vyzvídat, jaký bude postup a časový harmonogram. Nemám prý nikam spěchat. Když vylíčím podmínky, v kterých na dětském oddělení ležím, dozvím se od sestry – „ale maminky, protože je dětský pavilón tak nevyhovující, postavili jsme vám vedle úplně nový“. Když řeknu, že to se nás ale netýká, řekne mi s blahosklonným úsměvem „ale přece jsou tam tak hodné sestřičky“. To mi vážně pomůže, abychom se lépe vyspaly nebo abych si důstojně došla na záchod. Další její argument byl, že je přece báječný, že jsme se tam sešly 3 maminky a můžeme si alespoň spolu pohovořit. Tak to už jsem neměla sílu jí něco říct. To už mi přišlo úplně mimo. To si asi můžeme pohovořit hlavně v noci, když se navzájem budíme. Pro mě nakonec největší darda byla, že jsem se dozvěděla, že 3.12. ve čtvrtek půjdeme na další UTZ a jelikož nás čeká sádra – a ta se miminku dělá pod narkózou – tak je to operační zákrok a musí nás dat do operačního plánu až na nás bude mít pan doktor čas. Jinými slovy to znamená, že pak budeme v nemocnici čekat ještě týden nebo dva. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela a říkám, že bych to potřebovala vědět líp, že mám doma rodinu, tak mě sestra chlácholivě řekla: „ale vždyť přece máte babičku, tak vidíte, ona se vám o malého postará“! To už jsem se rozbrečela!
Žádné komentáře:
Okomentovat