Ivanky deník
20.11. Pátek – 18. den v nemocnici
Popisovat další noc nemá už cenu. Je to jako na houpačce, ale víc jsme dole než nahoře. Jsem unavená, vážně unavená! Ke všemu jsme na oddělení a nejen na něm – až u primáře – způsobily poprask. S druhou mamkou jsme (nezávisle na sobě), zdecimované z neinformovanosti a já i v zoufalství z vyhlídky delšího pobytu, požádaly o nahlédnutí do zdravotní dokumentace. Sestra nás nejprve odbyla s tím, že v žádném případě, že to mají zakázáno, že si to máme zkusit vyžádat další den při vizitě. Nakonec kontaktovala nějakého doktora, který tu odpoledne v budově ještě zbyl. Ten se k nám s dokumentací přihnal a na co že ji vlastně chceme. Pak jí okázale položil na dřez (nejvzdálenější místo od nás) a řekl, ať si tedy posloužíme, když myslíme, že nám to na něco bude. On nám k tomu prý nic neřekne, že není ortoped, takže tomu nerozumí stejně jako my. Když Luďa vytáhl foťák, že si to vyfotí, tak už jenom lapal po dechu. Na co, že si chceme stěžovat. Nějak nechápal, že na nic, že nám prostě jenom chybí informace.
21.11. Sobota – 19. den v nemocnici
Verunka má rýmu. Další příjemnost! Takže odsáváme – nic jiného nemůžeme – procházky na čerstvém vzduchu nebo podložená postýlka pod hlavou nám jsou odepřeny. Navzdory tomu nám den začíná hezky – dozvídám se, že v ČB je Veronika Balcarů a že za námi hned dopoledne přijede. Do toho volá děda Havlů a říká, že do pár minut je u nás. Pak už přijíždí ze sboru kluci a já se jdu venčit :-)¨. Dostáváme smsku, že na nás myslí v plzeňském Klíči! Tak mám velkou radost.
22.11. Neděle – 20. den v nemocnici
Tak jsme v nemocnici 20. den. Vůbec nechápu, jak jsem to přežila. No, ještě není vyhráno – může přijít krize posledních zdlouhavých dnů. Protože jsem se rozhodla, že tu prostě nebudu ani o den déle, než bude nutné. Mám potvrzeno, že se musí odviset 4 týdny a když se jde do sádry (jako že my, jo), cokoliv navíc je zbytečnost. Takže teď, aby se nám podařilo zařídit, abychom po čtvrtečním UTZ šly hned v pátek na sádrování. To bychom v sobotu na Mikuláše mohli jít domů! Tak, to je můj optimistický plán. Na nic jiného nemůžu myslet, protože bych se zbláznila. Neděle byla příjemná – v 10 hodin přijela babi Havlů a pohlídala Verunku, abych mohla jít na baráček a udělala ze sebe zase člověka a v pohodlíčku se i s Luďou naobědvala. V 15 hodin přijeli Kyselů i s Míšou, tak jsme mohli jít na procházku všichni 3 i s taťkou. No a teď se blíží večer a na mě přichází tradičně tíseň. Druhé miminko má poslední dobou problémy s bříškem, takže hodně pláče – hlavně v noci – tak mám zvlášť se začátkem noci a potom k ránu dost problém udržet Verunku, aby spinkala. O svém spaní ani nemluvím …
20.11. Pátek – 18. den v nemocnici
Popisovat další noc nemá už cenu. Je to jako na houpačce, ale víc jsme dole než nahoře. Jsem unavená, vážně unavená! Ke všemu jsme na oddělení a nejen na něm – až u primáře – způsobily poprask. S druhou mamkou jsme (nezávisle na sobě), zdecimované z neinformovanosti a já i v zoufalství z vyhlídky delšího pobytu, požádaly o nahlédnutí do zdravotní dokumentace. Sestra nás nejprve odbyla s tím, že v žádném případě, že to mají zakázáno, že si to máme zkusit vyžádat další den při vizitě. Nakonec kontaktovala nějakého doktora, který tu odpoledne v budově ještě zbyl. Ten se k nám s dokumentací přihnal a na co že ji vlastně chceme. Pak jí okázale položil na dřez (nejvzdálenější místo od nás) a řekl, ať si tedy posloužíme, když myslíme, že nám to na něco bude. On nám k tomu prý nic neřekne, že není ortoped, takže tomu nerozumí stejně jako my. Když Luďa vytáhl foťák, že si to vyfotí, tak už jenom lapal po dechu. Na co, že si chceme stěžovat. Nějak nechápal, že na nic, že nám prostě jenom chybí informace.
21.11. Sobota – 19. den v nemocnici
Verunka má rýmu. Další příjemnost! Takže odsáváme – nic jiného nemůžeme – procházky na čerstvém vzduchu nebo podložená postýlka pod hlavou nám jsou odepřeny. Navzdory tomu nám den začíná hezky – dozvídám se, že v ČB je Veronika Balcarů a že za námi hned dopoledne přijede. Do toho volá děda Havlů a říká, že do pár minut je u nás. Pak už přijíždí ze sboru kluci a já se jdu venčit :-)¨. Dostáváme smsku, že na nás myslí v plzeňském Klíči! Tak mám velkou radost.
22.11. Neděle – 20. den v nemocnici
Tak jsme v nemocnici 20. den. Vůbec nechápu, jak jsem to přežila. No, ještě není vyhráno – může přijít krize posledních zdlouhavých dnů. Protože jsem se rozhodla, že tu prostě nebudu ani o den déle, než bude nutné. Mám potvrzeno, že se musí odviset 4 týdny a když se jde do sádry (jako že my, jo), cokoliv navíc je zbytečnost. Takže teď, aby se nám podařilo zařídit, abychom po čtvrtečním UTZ šly hned v pátek na sádrování. To bychom v sobotu na Mikuláše mohli jít domů! Tak, to je můj optimistický plán. Na nic jiného nemůžu myslet, protože bych se zbláznila. Neděle byla příjemná – v 10 hodin přijela babi Havlů a pohlídala Verunku, abych mohla jít na baráček a udělala ze sebe zase člověka a v pohodlíčku se i s Luďou naobědvala. V 15 hodin přijeli Kyselů i s Míšou, tak jsme mohli jít na procházku všichni 3 i s taťkou. No a teď se blíží večer a na mě přichází tradičně tíseň. Druhé miminko má poslední dobou problémy s bříškem, takže hodně pláče – hlavně v noci – tak mám zvlášť se začátkem noci a potom k ránu dost problém udržet Verunku, aby spinkala. O svém spaní ani nemluvím …
Žádné komentáře:
Okomentovat