Ivanky deník:
23.11. Pondělí – 21. den v nemocnici
To je zase den! Hned ráno se nám věnují 2 paní doktorky. Abychom měly dostatek informací. No, dovídám se asi víc, než potřebuji. Nemám počítat, že se v blízkém horizontu dostanu domu, nemám se upínat k UZT 3.12. – nemusí to znamenat, že po něm bude sádrování a pak že půjdeme domů. Z dokumentace konkrétně nám řekli, že za téměř 3 týdny závěsu nedošlo k vůbec žádnému zlepšení, což je pro mě deprimující. Připadá mi, že jsem tu takovou dobu a úplně zbytečně. Těší mě, že jsou i případy, že nejprve se neděje nic a pak se to pohne najednou před 2. kontrolním UTZ. Tak se modlím, aby to byl náš případ. Protože mi připadá, že tu už déle nemůžu přežít. Jsem čím dál tím víc nevyspalá. Už jsem ztratila 3 kila a o popelavé barvě obličeje ani nemluvím. Už se ani nemaluju, protože když bulím, tak jsem celá rozmazaná. Přitom by stačilo tak málo, aby to tu bylo snesitelnější. Mít pokoj pro sebe – u něho hajzlík se sprchou. Je to tak moc?! S Verunkou bysme se vyspaly, přes den by tu mohl být déle Míša. Ach jo! Když mě doktorka viděla, nabídla mi, abych se šla na jednu noc vyspat domů, že se o malou postarají. Byla jsem vážně nalomená, ale to by znamenalo – nechat ji tu samotnou … cizím lidem, na umělé výživě … nezvládla jsem to. Díky návštěvám mi nakonec i tohle černé pondělí docela uteklo. Luďa si vzal ošetřování na Míšu, tak jsem se dostala o něco víc ven.
23.11. Pondělí – 21. den v nemocnici
To je zase den! Hned ráno se nám věnují 2 paní doktorky. Abychom měly dostatek informací. No, dovídám se asi víc, než potřebuji. Nemám počítat, že se v blízkém horizontu dostanu domu, nemám se upínat k UZT 3.12. – nemusí to znamenat, že po něm bude sádrování a pak že půjdeme domů. Z dokumentace konkrétně nám řekli, že za téměř 3 týdny závěsu nedošlo k vůbec žádnému zlepšení, což je pro mě deprimující. Připadá mi, že jsem tu takovou dobu a úplně zbytečně. Těší mě, že jsou i případy, že nejprve se neděje nic a pak se to pohne najednou před 2. kontrolním UTZ. Tak se modlím, aby to byl náš případ. Protože mi připadá, že tu už déle nemůžu přežít. Jsem čím dál tím víc nevyspalá. Už jsem ztratila 3 kila a o popelavé barvě obličeje ani nemluvím. Už se ani nemaluju, protože když bulím, tak jsem celá rozmazaná. Přitom by stačilo tak málo, aby to tu bylo snesitelnější. Mít pokoj pro sebe – u něho hajzlík se sprchou. Je to tak moc?! S Verunkou bysme se vyspaly, přes den by tu mohl být déle Míša. Ach jo! Když mě doktorka viděla, nabídla mi, abych se šla na jednu noc vyspat domů, že se o malou postarají. Byla jsem vážně nalomená, ale to by znamenalo – nechat ji tu samotnou … cizím lidem, na umělé výživě … nezvládla jsem to. Díky návštěvám mi nakonec i tohle černé pondělí docela uteklo. Luďa si vzal ošetřování na Míšu, tak jsem se dostala o něco víc ven.
Žádné komentáře:
Okomentovat