Iva si vede deník, přesně jako to dělala u Míši. Přijde mi jako dobrý nápad ho na mých stránkách postupně uveřejňovat, protože dokládá podrobně náš současný nemocniční život...
Ivanky deník:
31.10. Sobota
Moc hezký den. Ve sboru jsme spolu s Adinkou a Lucinkou přivítaní, tak máme takovou malou slavnost. Poté jedem na oběd naposled na Stropku a odtud na lampiónový průvod na Dobrou Vodu.
1.11. Neděle
Dopoledne pracujeme na baráčku, ale na oběd jedeme spolu se starými babičkami do Střížova, kde opožděně oslavíme moje narozeniny. Verunka je dopoledne neklidná, ale odpoledne se hezky vyspinká v kočárku a pořádně si ji užije Lucinka a ostatní.
2.11. Pondělí
Opravdu dušičkový den. Je ošklivě, jakoby to byla předzvěst ošklivých zpráv. Jedeme na kontrolu kyčlí do vojenské nemocnice, kde se dozvídáme, že to vypadá špatně. Levá nožička je vykloubená. Musíme 2. den nastoupit do nemocnice na minimálně 4. týdny. Od té chvíle jen brečím. Nevím, jak to přežiju – bez Míši, bez rodiny, bez zázemí a to ještě nevím, do čeho jdu a jak to bude s Verunkou.
3.11. Úterý
V 8 hodin jsme na ortopedii, kde Verunce na nožičkách udělají „bandáž“, za kterou jí mají zavěsit. Noc byla strašná, moc jsem nespala – do toho mě strašně bolí palec na noze, takže kulhám. Zhruba v 9 hodin jsme na dětském oddělení v nemocnici – nejprve příjem na ambulanci a pak oddělení kojenců ve 3. patře – v pokoji 6. Je to hrůza! Depka! Horší jsme si to ani nepředstavovala. Všechno je ponuré, oprýskané, staré, opotřebované. Náš prý nejlepší pokoj, kde se „zavěšují“ děti, vypadá něco mezi vyšetřovnou a vykachlíkovanou masnou. Jedním slovem – NEÚTULNOST! Na pokoji už leží maminka s 1 měsíční holčičkou, kterou sem přivezli rovnou z porodnice. Na první pohled je mi toho tělíčka s roztaženýma nohama líto a nedokážu si představit, že takhle na tom bude i Verunka. Polykám slzy. Snažím se být statečná. Vážně, ale opravdu vážně si nedokážu představit, jak přežiju měsíc v takovýmhle prostředí – s Verunkou takhle hrozně uvázanou u postýlky. Bez možnosti si jí pochovat. Celý den trávíme s Luďou v nemocnici. Čekáme na pana doktora, který nám má odpoledne Verunku zafixovat. Jako kdyby to cítila. Ještě neuvázaná a už pláče tak, jak ji neznám. V pět hodin přijíždí doktor a přivazuje Verunce na nožky závaží. Náš brouček ani nepláče a se zájmem si prohlíží, co se s ní děje. Dívá se na svoje nohy, které má kolmo nahoru. 1. fáze, pak přijdou další kroky – abdukce. Bojím se noci, ale ta kupodivu není tak strašná – tedy ze strany Verunky. Neproplakala ji, jak jsem si myslela. Jinak jsme se budili dost často – vedle malé miminko, které se budilo po dvou hodinách, pohyb a rány na chodbě, pouštění vody ve vedlejším pokoji, od kterého nás odděluje skleněná stěna. No, snad si zvykneme. Ono nám ani nic jiného nezbývá.
1.11. Neděle
Dopoledne pracujeme na baráčku, ale na oběd jedeme spolu se starými babičkami do Střížova, kde opožděně oslavíme moje narozeniny. Verunka je dopoledne neklidná, ale odpoledne se hezky vyspinká v kočárku a pořádně si ji užije Lucinka a ostatní.
2.11. Pondělí
Opravdu dušičkový den. Je ošklivě, jakoby to byla předzvěst ošklivých zpráv. Jedeme na kontrolu kyčlí do vojenské nemocnice, kde se dozvídáme, že to vypadá špatně. Levá nožička je vykloubená. Musíme 2. den nastoupit do nemocnice na minimálně 4. týdny. Od té chvíle jen brečím. Nevím, jak to přežiju – bez Míši, bez rodiny, bez zázemí a to ještě nevím, do čeho jdu a jak to bude s Verunkou.
3.11. Úterý
V 8 hodin jsme na ortopedii, kde Verunce na nožičkách udělají „bandáž“, za kterou jí mají zavěsit. Noc byla strašná, moc jsem nespala – do toho mě strašně bolí palec na noze, takže kulhám. Zhruba v 9 hodin jsme na dětském oddělení v nemocnici – nejprve příjem na ambulanci a pak oddělení kojenců ve 3. patře – v pokoji 6. Je to hrůza! Depka! Horší jsme si to ani nepředstavovala. Všechno je ponuré, oprýskané, staré, opotřebované. Náš prý nejlepší pokoj, kde se „zavěšují“ děti, vypadá něco mezi vyšetřovnou a vykachlíkovanou masnou. Jedním slovem – NEÚTULNOST! Na pokoji už leží maminka s 1 měsíční holčičkou, kterou sem přivezli rovnou z porodnice. Na první pohled je mi toho tělíčka s roztaženýma nohama líto a nedokážu si představit, že takhle na tom bude i Verunka. Polykám slzy. Snažím se být statečná. Vážně, ale opravdu vážně si nedokážu představit, jak přežiju měsíc v takovýmhle prostředí – s Verunkou takhle hrozně uvázanou u postýlky. Bez možnosti si jí pochovat. Celý den trávíme s Luďou v nemocnici. Čekáme na pana doktora, který nám má odpoledne Verunku zafixovat. Jako kdyby to cítila. Ještě neuvázaná a už pláče tak, jak ji neznám. V pět hodin přijíždí doktor a přivazuje Verunce na nožky závaží. Náš brouček ani nepláče a se zájmem si prohlíží, co se s ní děje. Dívá se na svoje nohy, které má kolmo nahoru. 1. fáze, pak přijdou další kroky – abdukce. Bojím se noci, ale ta kupodivu není tak strašná – tedy ze strany Verunky. Neproplakala ji, jak jsem si myslela. Jinak jsme se budili dost často – vedle malé miminko, které se budilo po dvou hodinách, pohyb a rány na chodbě, pouštění vody ve vedlejším pokoji, od kterého nás odděluje skleněná stěna. No, snad si zvykneme. Ono nám ani nic jiného nezbývá.
2 komentáře:
k tomu ani neexistuje komentář, myslím, že Ivu chápu, vážně se modlím, aby to zvládla a aby Verunka neplakala ..
je dobře, že se můžete alespoń na chviličku vystřídat - moc dobře
Markéta
Ano, snažím se, aby se Iva dostala ven. Myslím, že bez toho by to bylo pro ni na zbláznění. Ještě, že to takhle jde dělat.
Okomentovat