Ivanky deník:
1. týden doma
Tak to vypadá, že moje každodenní deníková terapie už není třeba :-). Hlavně na ni není čas. A to je dobře! Když shrnu první dni doma, tak obrovský pocit štěstí. Sice to neznamená, že když jsem z nemocnice pryč, že to není někdy těžký, ale prostě ... nedá se to srovnat.
V sobotu nás pustili z nemocnice hned ráno. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, že je to za námi. Když se teď ohlídnu, tak doba prožitá v nemocnici vůbec nemá pevné obrysy. Přijde mi, že vidím jakousi šmouhu, ze které občas vystoupí něco konkrétního. Prostě takovej dlouhej škaredej sen, kterej si ani člověk nechce pamatovat. Musím říct, že Verunka si na sádru zvyká jen pomalinku. První dny se na nás ani nesmála. Noci jsou dost hrozný. Už si jen můžeme nechat zdát o krmení 1-2x za noc. Ze začátku jsme nad Verunkou stáli oba s Luďou zoufalí, protože jíst nechtěla a stále plakala. Báli jsme se, jestli jí sádra někde netlačí. Tak jsme kontrolovali nožičky, jestli nemodrají. Chovali jsme ji v náručí, ale to taky nepomáhalo. V noci jsme se střídali u postýlky s Luďou, jinak by se to ani nedalo zvládnout.
Ve čtvrtek jsme jeli na kontrolu na ortopedii. Sešly jsme se tam kromě plné čekárny lidí ještě s jednou zasádrovanou holčičkou, ale ty mají 14-ti denní náskok. Vzali nás naštěstí mezi prvními, tak doufám, že to tak bude i všechny následující kontroly. Jinak tam budeme každý týden trávit celý den. Výborné bylo, když se ortoped podíval na sádru, tak řekl, že se mu to vůbec nelíbí, že je povolená. Že se mu to za celou praxi nestalo a jestli jsme s ní něco nedělali. To mě vážně dostalo. Asi jestli mi Verunka nespadla na zem, aby ta sádra praskla. No, museli jsme do sádrovny a tam nás přesádroval. To byl zase zážitek! Verunka téměř hlavou dolů. On jí tlačí na nohy. Plakala jako o život. A prý, maminko, uklidněte jí nějak. Dejte jí něco napít. 4 měsíčnímu mimču mám dát něco napít. Když řeknu, že je plně kojená, že to nepůjde, tak mi řeknou , že příště s sebou mám vzít čaj. Pak odchází, za týden na shledanou. Všude je sádra. Na Verunce, na mně, na oblečení. Verunka je bez sebe. Snažím se jí nakojit. Do večera jsem z toho setkání s nemocničním prostředím zase hotová. Snad už bude jenom líp. Jedno pozitivum tu je. I když Verunka snáší sádru zatím hůř než ten závěs, tak to doma podstatně rychleji a veseleji utíká!
1. týden doma
Tak to vypadá, že moje každodenní deníková terapie už není třeba :-). Hlavně na ni není čas. A to je dobře! Když shrnu první dni doma, tak obrovský pocit štěstí. Sice to neznamená, že když jsem z nemocnice pryč, že to není někdy těžký, ale prostě ... nedá se to srovnat.
V sobotu nás pustili z nemocnice hned ráno. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, že je to za námi. Když se teď ohlídnu, tak doba prožitá v nemocnici vůbec nemá pevné obrysy. Přijde mi, že vidím jakousi šmouhu, ze které občas vystoupí něco konkrétního. Prostě takovej dlouhej škaredej sen, kterej si ani člověk nechce pamatovat. Musím říct, že Verunka si na sádru zvyká jen pomalinku. První dny se na nás ani nesmála. Noci jsou dost hrozný. Už si jen můžeme nechat zdát o krmení 1-2x za noc. Ze začátku jsme nad Verunkou stáli oba s Luďou zoufalí, protože jíst nechtěla a stále plakala. Báli jsme se, jestli jí sádra někde netlačí. Tak jsme kontrolovali nožičky, jestli nemodrají. Chovali jsme ji v náručí, ale to taky nepomáhalo. V noci jsme se střídali u postýlky s Luďou, jinak by se to ani nedalo zvládnout.
Ve čtvrtek jsme jeli na kontrolu na ortopedii. Sešly jsme se tam kromě plné čekárny lidí ještě s jednou zasádrovanou holčičkou, ale ty mají 14-ti denní náskok. Vzali nás naštěstí mezi prvními, tak doufám, že to tak bude i všechny následující kontroly. Jinak tam budeme každý týden trávit celý den. Výborné bylo, když se ortoped podíval na sádru, tak řekl, že se mu to vůbec nelíbí, že je povolená. Že se mu to za celou praxi nestalo a jestli jsme s ní něco nedělali. To mě vážně dostalo. Asi jestli mi Verunka nespadla na zem, aby ta sádra praskla. No, museli jsme do sádrovny a tam nás přesádroval. To byl zase zážitek! Verunka téměř hlavou dolů. On jí tlačí na nohy. Plakala jako o život. A prý, maminko, uklidněte jí nějak. Dejte jí něco napít. 4 měsíčnímu mimču mám dát něco napít. Když řeknu, že je plně kojená, že to nepůjde, tak mi řeknou , že příště s sebou mám vzít čaj. Pak odchází, za týden na shledanou. Všude je sádra. Na Verunce, na mně, na oblečení. Verunka je bez sebe. Snažím se jí nakojit. Do večera jsem z toho setkání s nemocničním prostředím zase hotová. Snad už bude jenom líp. Jedno pozitivum tu je. I když Verunka snáší sádru zatím hůř než ten závěs, tak to doma podstatně rychleji a veseleji utíká!
Žádné komentáře:
Okomentovat