Ludas page

Ivanky deník

3.12. Čtvrtek – 31. den v nemocnici
Rozhodující den D! Vše, co s námi bude, se rozhodne dnes odpoledne. Od rána si připadám jako před zkouškou – bolí mě břicho, jsem nervózní. Konečně je 12 hodin. Verunku mi sundávají ze závěsu. Je chudák trochu nesvá. Po té dlouhé době pořádně neví, co s nožičkama. Nakonec se lítostivě rozpláče. Nahatou jí musím zvážit. Má 6, 60 kg. Během posledních 14 dnů nabrala hrozně málo – jen 80 g. Pak už konečně vyrážíme kočárkem do dolního areálu na ortopedii. Nejdřív ze všeho nás čeká RTG (a „příjemná“ sestřička). Mám si vzít polonahou Verunku a obléct ji na chodbě. To se mi snad zdá. Pak konečně UTZ a pan doktor bez mimiky a veškerých emocí. Přijde mi, že by oznamoval úplně stejně „umřete“ jako „jste zdráv“. Takže z něho páčím, jak to vypadá. Prý se to zlepšilo, ale sádrové spice se nevyhneme. Sádrovat se bude v pátek (Hurá! Nemusíme čekat do příštího týdne.) a v sobotu, když nebudou komplikace, budeme moct jít domů!

4.12. Pátek – 32. den v nemocnici
UF! Jsem šťastná, že se blíží konec pobytu v nemocnici a toho protivného visení za nožičky … ALE mám hrozný strach. Verunka nesmí od 4 hodin rána nic jíst. Naštěstí máme jít první na řadu. V 7 hodin nám odlepují distrakce z nožiček, v půl 8 na nás čeká sanitka a odváží na ortopedii. Na sále máme být v 8 hodin. Je ve mně malá duše. Ve stejný čas v jiné budově jde na sál děda Kyselů. Trochu moc věcí na jeden den. Čekám s Verunkou v předsálí. Jsem ráda, že jsem si vymohla jít s ní. Říkám si, kde by ji asi chudinku odložili. Postupně se za velkým ocelovým pultem objevují různí zdravotníci – sálová sestra, anestezioložka a další a další a nakonec i náš ortoped. Svým chladným způsobem mi oznámí, že mu ji mám podat. Je to hrozný, dát ji z náruče a věřit jim. Naštěstí jeden ze zdravotníků je strašně milej a povzbudivě mi říká, že on dneska tuhle krásnou okatou holčičku viděl první, takže si ji vezme ode mě on. Prám se, co mám dělat já. Říkají, bude to mžik, sedněte si a počkejte. Tenhle mžik trval dobře přes hodinu. Chodila jsem po té neútulné místnosti jako lev v kleci. Napnutá, nervózní, vystresovaná. Najednou slyším z dálky Verunku usedavě plakat. První pocit – uf, žije. Druhý – tak už mi ji dejte! Přináší mi uplakanou Verunku, zasádrovanou od prsou až po kotníky! Jsem v šoku. Snažila jsem se na to připravit, ale stejně je to horší, než jsem čekala. Myslela jsem, že sádra nebude tak monstrózní. Že bude po kolena. Alespoň mi to tak sestry říkaly, že budu moct aspoň trochu ošetřovat odřené nožičky (někde do krve) od distrakcí. UF! Je mi z toho všeho úzko. V noze – na nártu má kanylu s infuzí. Do toho vidím, že má vpich v hlavičce i na obou ručičkách. Pláče a nemůže polykat. Anestezioložka říká, že je to možná po té narkóze a dává nám navlhčenou gázu na rtíky. Mám ji prý sledovat, jestli dýchá. Objevuje se ortoped. A sype na mě pokyny. Sádra na 4 týdny, pak se uvidí. Musí být stále jen v polosedu, nesmí ležet. Když se snažím zjistit, co je to polosed, oboří se na mě, že snad vím, co to je, když někdo řekne polosed. V tu chvíli je toho na mě moc, začínám nabírat. On na to: „Nebrečte mi tady, snad je to za námi!“ Myslím si, že za ním určitě, ale přede mnou to je. Nemám chuť se na něj podívat. On zvyšuje hlas, ať ho laskavě poslouchám, že musí jít a že tohle mi těžko řeknou sestry. Ať prý sleduju otoky a modrání nohou. Když řeknu, že otoky máme už 14 dní, že to těžko poznám. Zase špatně. Utře mě, že když má nohy dolu, tak ji plasknou. Tak tomu nerozumím. Radši mlčím. Mám v sobě vztek a zoufalství najednou. Tečou mi slzy. Malá naštěstí i hladová usnula. Nesmí aspoň hodinu ještě jíst. Sleduju, jestli dýchá. Sedím v předsálí a čekám na rychlou sanitku. Nesmím se vzdálit. Překážím, protože přes nás vozí pacienty na sály. Na posteli k ocelovému pultu, tam je přendávají na lehátko a vezou na sál. Čekáme přes hodinu. Mezitím jsou hotové 3 operace – koleno, rameno a zase noha. Všichni se na mě – parádně flekatou v obličeji – dívají. Z některých je cítit soucit, snaží se mě povzbudit; někdo se dívá z patra (kvůli takové prkotině bulit). Ještě teď, když se Verunka snaží pohnout nohama a pak se strašně rozbrečí, slyším: „No, oni to snáší špatně hlavně maminky, dětem to nevadí!“ Vracíme se k nám na oddělení. Jsem vyčerpaná.