Tento zápis bude další z řady příspěvků, které si nekladou za cíl popisovat mé emoce, pohledy na svět, prostě abstraktní pojmy. Dnešní zápis bude o tom co prožíváme, abych znovu zachytil tuhle část našeho života, protože na žádnou hlubší analýzu nemám soustředění.
Od posledního příspěvku, který se zabýval pobytem v Novosedlech se toho událo docela dost. Tak za prvé, přišlo jaro. Tento rok opravdu opatrně a docela pozdě. Přesto jsme se snažili si zimu užít a mám pocit, že se nám to povedlo. Víc než kterýkoliv jiný rok jsme s Ivou vyráželi v neděli na běžky a radovali se z čistých křivek krajiny a několikrát jsme byli lyžovat. I když jde většinou o kopce, kterými by člověk zvyklý na lyžování v Alpách pohrdl, radovali jsme se z nich a za každou hodinu na lyžích jsem vděčný. Míša lyžuje bez jakýchkoliv problémů a s každou další hodinou na svahu se zlepšuje jeho celková stabilita a celkový cit, kterým člověk "čte" svah. Naposled jsme vyrazili minulý pátek, balili jsme lyže v krátkém tričku a vyjížděli od domu, kde bylo na teploměru 15 stupňů. Přesto bylo lyžování skvělé, výška sněhu je tak silná, že podklad byl stále přituhlý a člověk se do sněhu nebořil.
Jakmile se minulý týden udělalo tepleji, začali jsme pracovat na zahradě. V plánu je toho moc, ale po minulém roce se na tuto práci těším. V neděli jsem s Míšou nakupoval v Baumaxu a Octávka se pod tíhou betonových obrubníků, nářadí, rákosových rohoží a dalších a dalších drobností, prohýbala. Obcházíme na podzim sázené stromky a obhlížíme, zda raší a zda přes zimu nezašly. U některých je už vidět, že budou v pořádku, některé snad ještě spí.
Verunka je našel sluníčko. Stejně jako u Míši je to dítě, které se nesměje na cizí lidi (to už jí musí někdo vyloženě padnout do oka), ale za to se doma směje pořád. Naše loňské strachy o to, jak bude Míša vnímat a brát dalšího člena rodiny, který ho připravil o post jedináčka, jsou ty tam. Míša je také ten, který s Verunkou dělá ty největší kraviny, což je někdy o strach, ale Verunka si jeho přízeň užívá a já jsem vždy překvapen, co si nechá líbit a z čeho všeho je nadšená. Stále máme kořené řemínky, které nedovolují moc pohybu. Naproti všem odhadům se i s nimi Verunka naučila otáčet a sedět. Sedává často na dětské dece, obklopená polštáři a po ruce má košíky s hračkami, které si jednu po druhé vyndává, prohlíží a hraje si. To je v současnosti oblíbená činnost, při které se na dlouhou dobu zabaví a je spokojená. Taky jsme začali s příkrmy. S jídlem Verunka problém nemá, obě naše děti se od narození radují z jídla a nenechají si jen tak něčím zkazit chuť.
No a na závěr musím napsat něco o škole. Prostě je to hukot a kdo nikdy nestudoval, a kdo nikdy nestudoval při práci a při rodině s dětmi, nebude mi rozumět. Soustředím se na psaní bakalářské práce a každý den se snažím kousek napsat. Někdy to jde dobře, jindy ne. Někdy musím strávit hodinu čtením materiálů k tomu, abych napsal dvě věty. Do toho probíhá kódování asi tisícovky nafocených článků do tabulek, ze kterých dostanu výsledky výzkumu. Jednoduše řečeno - sílu k této práci a sílu k tomu se nezbláznit čerpám z jediného prostého faktu - že to v červnu skončí a já budu moct tuto kapitolu života konečně uzavřít.
Od posledního příspěvku, který se zabýval pobytem v Novosedlech se toho událo docela dost. Tak za prvé, přišlo jaro. Tento rok opravdu opatrně a docela pozdě. Přesto jsme se snažili si zimu užít a mám pocit, že se nám to povedlo. Víc než kterýkoliv jiný rok jsme s Ivou vyráželi v neděli na běžky a radovali se z čistých křivek krajiny a několikrát jsme byli lyžovat. I když jde většinou o kopce, kterými by člověk zvyklý na lyžování v Alpách pohrdl, radovali jsme se z nich a za každou hodinu na lyžích jsem vděčný. Míša lyžuje bez jakýchkoliv problémů a s každou další hodinou na svahu se zlepšuje jeho celková stabilita a celkový cit, kterým člověk "čte" svah. Naposled jsme vyrazili minulý pátek, balili jsme lyže v krátkém tričku a vyjížděli od domu, kde bylo na teploměru 15 stupňů. Přesto bylo lyžování skvělé, výška sněhu je tak silná, že podklad byl stále přituhlý a člověk se do sněhu nebořil.
Jakmile se minulý týden udělalo tepleji, začali jsme pracovat na zahradě. V plánu je toho moc, ale po minulém roce se na tuto práci těším. V neděli jsem s Míšou nakupoval v Baumaxu a Octávka se pod tíhou betonových obrubníků, nářadí, rákosových rohoží a dalších a dalších drobností, prohýbala. Obcházíme na podzim sázené stromky a obhlížíme, zda raší a zda přes zimu nezašly. U některých je už vidět, že budou v pořádku, některé snad ještě spí.
Verunka je našel sluníčko. Stejně jako u Míši je to dítě, které se nesměje na cizí lidi (to už jí musí někdo vyloženě padnout do oka), ale za to se doma směje pořád. Naše loňské strachy o to, jak bude Míša vnímat a brát dalšího člena rodiny, který ho připravil o post jedináčka, jsou ty tam. Míša je také ten, který s Verunkou dělá ty největší kraviny, což je někdy o strach, ale Verunka si jeho přízeň užívá a já jsem vždy překvapen, co si nechá líbit a z čeho všeho je nadšená. Stále máme kořené řemínky, které nedovolují moc pohybu. Naproti všem odhadům se i s nimi Verunka naučila otáčet a sedět. Sedává často na dětské dece, obklopená polštáři a po ruce má košíky s hračkami, které si jednu po druhé vyndává, prohlíží a hraje si. To je v současnosti oblíbená činnost, při které se na dlouhou dobu zabaví a je spokojená. Taky jsme začali s příkrmy. S jídlem Verunka problém nemá, obě naše děti se od narození radují z jídla a nenechají si jen tak něčím zkazit chuť.
No a na závěr musím napsat něco o škole. Prostě je to hukot a kdo nikdy nestudoval, a kdo nikdy nestudoval při práci a při rodině s dětmi, nebude mi rozumět. Soustředím se na psaní bakalářské práce a každý den se snažím kousek napsat. Někdy to jde dobře, jindy ne. Někdy musím strávit hodinu čtením materiálů k tomu, abych napsal dvě věty. Do toho probíhá kódování asi tisícovky nafocených článků do tabulek, ze kterých dostanu výsledky výzkumu. Jednoduše řečeno - sílu k této práci a sílu k tomu se nezbláznit čerpám z jediného prostého faktu - že to v červnu skončí a já budu moct tuto kapitolu života konečně uzavřít.
Žádné komentáře:
Okomentovat