Ludas page

Máme za sebou další z dnů, na které nezapomeneme. Šlo o další kapitolu příběhu, který začal jedním mailem s žádostí o dopisování. V deníku jsem už o tom psal mnohokrát, takže bych jen v krátkosti zopakoval, že jsem se před lety dostal do bodu, kdy jsem věděl, že pokud chci někdy v životě používat angličtinu, musím začít s někým komunikovat. A tak jsem vybral mně několik sympatických států, které nejsou nedosažitelně vzdálené a pokusil se oslovit několik lidí. Jedna odpověď přišla tehdy ze slovinského Mariboru.

A pak příběh pokračoval a měl mnoho kapitol, z nichž některé z nich zde byly již popsané. Kapitola minulého týdne byla zatím tou nejdelší a z jejího čtení jsme měli zpočátku obavy. Nakonec jsme si ale toto čtení užívali. Je za námi společný týden plný výletů a společného poznávání. Náš kamarád se před dvěma lety oženil a tak k nám dorazila tříčlenná rodina. Navštívili jsme společně plno míst, na které jsme se najednou mohli dívat trochu jinýma očima. Jejich nadšení z historie naší země, která k člověku promlouvá na tolika místech, z monumentálnosti zámků, hradů, městských historických center a obrovského kulturního dědictví, nám ukázala, že máme být na co hrdí, že máme světu co nabídnout. Ukázala nám také, že mnoho z toho, co ostatní obdivují, se nám zdá obyčejné, normální a běžné. Ale tato optika je mylná a rád bych ji jako mylnou vnímal.

Když nad tím celým přemýšlím, myslím, že je vlastně zázrak, že ta naivní idea a představa změny počátečního dopisování, které by se mohlo jednou stát důvodem k přátelství, se vyplnila naprosto do všech detailů. Myslím, že je zázrak také to, jak jsme si přes všechny kulturní a historické detaily podobní. Je v tom snad nějaký záměr?

Každopádně, užasné dny, zážitky, zkušenosti...